Apologetika

Z nějakého důvodu mají lidé často tendenci považovat biblické svědectví o Ježíšově životě za nedostatečně spolehlivé k tomu, aby na něm založili důvěru v jeho existenci. K takovému závěru je sice pramalý důvod, to ale pro tuto chvíli pomineme a podíváme se na zmínky o Ježíši pocházející i z jiných, než novozákonních dokumentů, tentokrát od římského politika Plinia.

Plinius mladší (61-113 po Kristu) toho za svého života stihl hodně. Získal řečnické a právnické vzdělání, pracoval jako obhájce či vojenský tribun a posledních 25 let svého života zastával nejrůznější vysoké funkce ve státní správě. Plinius také hojně psal, přičemž v jednom ze svých listů nacházíme pasáž, která má pro křesťany veliký význam. V roce 112 po Kristu když byl Plinius správcem Bithinie na území dnešního severního Turecka, píše dopis samotnému císaři Trajánovi. Píše ohledně křesťanů – dotazuje se císaře na to, jak správně postupovat při potírání té „nerozumné přemrštěné pověry", za jakou křesťanství pokládal. Nejprve samotný relevantní text dopisu a císařova odpověď na něj.

Plinius císaři Trajánovi

Stalo se už mým zvykem, pane, obracet se na tebe se všemi těžkostmi. Neboť kdo mě může lépe vést v mé pochybnosti, nebo poučit v mé neznalosti? Nikdy jsem nebyl přítomen při vyšetřování křesťanů, proto nevím, jak dalece se mají trestat a co se má vyšetřovat. Stejně tak si nejsem jist, zda se má dělat nějaký rozdíl ve stáří, anebo zda je jedno, je-li někdo ještě mladistvý nebo dospělý, zda se má dát milost tomu, kdo odvolal, anebo zda nemá mít žádný prospěch z toho, že kdysi byl křesťan a přestal jím být. Zda se trestá sama příslušnost ke křesťanství, i když není spojena se zločiny, anebo souvisící s touto příslušností. S těmi, kdo byli obžalováni jako křesťané, jsem zatím postupoval takto: Zeptal jsem se jich, jsou-li křesťany. Když to doznali, zeptal jsem se po druhé a po třetí pohroziv jim trestem smrti, když setrvávali na svém, dal jsem je popravit. Nepochyboval jsem totiž, ať doznávali cokoliv, že rozhodně je třeba potrestat zarputilost a tvrdošíjný vzdor. Vyskytli se i jiní lidé, stejně pobloudilí, kteří však byli římskými občany, a proto jsem je dal zapsat do seznamu těch, kdo měli být posláni do Říma. Brzy se pak v průběhu vyšetřování, jak tomu obvykle bývá, začaly procesy rozrůstat a vyskytly se četné zvláštní případy. Přišlo anonymní udání obsahující jména mnoha lidí. Uznal jsem za vhodné propustit ty, kdo popírali, že jsou a nebo kdy byli křesťany, jestliže vzývali bohy podle formule, kterou jsem jim předříkával, obětovali kadidlo a víno před tvým portrétem (ten jsem kvůli tomu dal přinést zároveň se sochami bohů) a kromě toho proklínali Christa, protože se říká, že žádného skutečného křesťana nelze k ničemu z toho přinutit. Jiní, jejichž jména mi sdělil další informátor, říkali, že jsou křesťany, a zase to popřeli, byli prý kdysi, ale pak jimi přestali být, někteří před třemi lety, někteří před delší dobou, někdo i před dvaceti lety. Ti všichni rovněž uctívali tvůj portrét i sochy bohů a proklínali Christa. Tvrdili však, že celá jejich vina nebo pomýlení byla pouze v tom, že se scházeli určitý den před úsvitem, zpívali střídavě písně k poctě Christa jako boha a zavazovali se přísahou ne k nějakému zločinu, ale že se nedopustí krádeží, loupeží ani cizoložství, že dodrží dané slovo a že nezapřou majetek jim svěřený, až budou požádáni o jejich vrácení. Potom se prý rozcházeli a opět se shromažďovali k požívání pokrmu, zcela obyčejného a nevinného, právě to že přestali dělat po mém výnosu, kterým jsem podle tvých směrnic zakázal politické spolky. Tím spíše jsem pokládal za nutné přezkoumat pravdivost údajů mučením dvou otrokyň, které nazývali jáhenkami. Neshledal jsem nic jiného, než nerozumnou přemrštěnou pověru. Proto jsem zastavil další vyšetřování a obracím se s dotazem na tebe. Usoudil jsem totiž, že si ta věc zaslouží, abych se dotázal pro velký počet ohrožených, protože mnoho lidí všeho věku, všech stavů a obojího pohlaví je a bude ještě pohnáno před soud. Nákaza této pověry se rozšířila nejen do měst, ale také do menších obcí a na venkov, avšak myslím, že je možné ji zarazit a vyléčit. Alespoň je dosti známo, že se začínají opět plnit chrámy, které téměř zely prázdnotou, že se opět konají posvátné obřady, na dlouhou dobu přerušené, a že se všude prodávají obětní zvířata, jež dosud jen tu a tam někdo kupoval. Z toho jasně vyplývá, jak velké množství lidí může být napraveno, dostane-li se jim příležitost k lítosti.

Císař Traján Pliniovi

Volil jsi, milý Secunde, správný postup při vyšetřování těch, kdo byli u tebe obžalovaní jako křesťané, neboť nelze obecně stanovit nějakou přesnou formuli. Nemají se vyhledávat, jsou-li obžalováni a usvědčeni, nechť jsou potrestáni. Zároveň však je třeba dbát, aby se tomu, kdo popře, že je křesťanem, a prokáže to veřejně, to jest vzýváním našich bohů, dostalo pro jeho lítost milosti, i když pro svoji minulost zůstává v podezření. Avšak na anonymní udání se nemá brát ohled při žádném trestném činu, protože by to byl velmi špatný precedent neslučující se s naší dobou.

Co vše z textu, který je badateli univerzálně vnímán jako autentický (1), můžeme odvodit?

• Poměrně často se objevuje představa, že je božství Ježíše Krista výsledkem politického rozhodnutí přijatého na prvním nikajském koncilu v roce 325 po Kristu. Tento blud který odporuje obrovskému množství nezpochybnitelných faktů svědčících o opaku, je obecně rozšířen mezi skeptiky, zaznívá třeba u známé a vlivné románové fikce Dana Browna pod názvem Šifra mistra Leonarda, ale v určité formě se s ním setkáte například i u svědků Jehovových. Už pouze z tohoto úryvku je patrné, jak je tento názor mylný. Křesťané jsou zde totiž popsáni jako ti, kteří uctívají „Christa jako boha" a činí tak pro zajímavost více než 200 let před konáním nikajského sněmu. Je nezpochybnitelnou skutečností, že je Kristovo božství v křesťanské teologii plně přítomno od samého počátku křesťanství, což nám zde i Plinius jasně ukazuje.

• Co se dá ještě vyvodit z autorových slov o tom, že křesťané „zpívali k poctě Christa jako boha?" Je myslím zřejmé, že Plinius tím říká, že na rozdíl od jiných bohů, kteří byli uctívání, je Kristus člověkem z masa a kostí, jenž na Zemi skutečně žil. Plinius se zdá rozumět tomu, že křesťané uctívají skutečnou historickou postavu, což je samozřejmě zcela v souladu s tradiční křesťanskou pozicí ve smyslu vnímání Ježíše Krista jako zároveň člověka i Boha.

• Dalším závěrem, který lze z textu vyvodit je rozšíření křesťanství a jeho vliv. Plinius nás informuje o „velkém počtu" křesťanů, jejichž prostřednictvím se „nákaza" rozšířila nejen do „měst, ale i menších obcí". Situace byla natolik vážná, že po určitou dobu pohanské „chrámy zely prázdnotou". Počátkem druhého století bylo tedy již křesťanství na území dnešního Turecka velice rozšířené, což ale zase není tak překvapivé. Od jiného římského historika Tacita už totiž například víme, jak významnou silou bylo křesťanství v hlavním městě Řím pouhých třicet let po Kristově umučení na periférii římské říše, v zapomenutém Jeruzalémě.

• Mezi další zajímavosti, jež z textu vyplývají, lze zařadit tyto: Kristovo učení bylo drženo ve veliké vážnosti – křesťané se přísahou zavazovali nedopustit se žádného z uvedených hříchů. Ze zmínky o shromažďování za účelem požívání „zcela obyčejného a nevinného pokrmu" lze usuzovat na konání večeře Páně. Plinius uvádí, že k tomuto shromaďování docházelo v „určitý den", což velice pravděpodobně značí neděli. V textu zmíněná rezolutní neochota křesťanů podílet se na uctívání jakéhokoliv jiného boha (nebo císaře) je plně v souladu s výpovědí novozákonních textů sepsaných o půl století dříve a osvětluje hlavní důvod pronásledování církve. V neposlední řadě je zde zajímavý poukaz na rozvinutou církevní hierarchii – to když se Plinius zmiňuje o dvou jáhenkách, které nechal mučit.

Plinius nám ve své korespondenci s Trajánem poskytuje velice cenné informace přímo z tábora nepřátel křesťanství. Kromě mnoha zajímavých vhledů do charakteru mladého pronásledovaného náboženství je pro nás nejdůležitější jeho potvrzení skutečnosti, že křesťané té doby pevně věřili ve skutečnou existenci člověka Ježíša Krista, kterého uctívali jako Boha.

Jiří Lem.

Podobné články:

Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš v židovském Talmudu

Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš u Flavia

Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš a Suetonius

Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš a Tacitus

Ježíš nebo Ceasar? Verdikt literárních pramenů

Spolehlivost textů Nového Zákona ve světle hry na tichou poštu

Bibli sepsali lidé - proto jí nemůžeme věřit

Dá se věřit Janovi? O spolehlivosti čtvrtého evangelia