Řeknete si možná,že jsem se spletl v nadpisku. Zlo je přece zdaleka nejčastěji užívaný
argument proti existenci Boha a lidé na západní polokouli s ním přicházejí naprosto automaticky. Kdyby Bůh existoval, řeknou si mnozí, určitě by se postaral o to, aby bylo zlo eliminováno. Co když je to ale naopak a existence zla svědčí namísto o Boží neexistenci o jeho existenci. Jak to myslím?
Lidé v našich zeměpisných šířkách jsou na rozdíl od vyznavačů východních náboženství obvykle o objektivní existenci zla ve světě pevně přesvědčeni a mají navíc tendenci tuto skutečnost vnímat jako jakýsi důkaz proti představě Boží existence. Zkusme si v tom ale nyní udělat trochu jasno. K tomu, abychom mohli cokoliv označit za zlé, musíme zároveň vědět co je dobré. Nesouhlasíte? Podívejme se na příklad. Kdybychom například neměli povědomí o tom, co je rovná čára, nemůžeme zároveň nikdy o žádné čáře mluvit jako o křivé. Kdyby neexistovala pravá bankovka, nemůžeme nikoho obvinit z falšování. Uznáváme-li existenci zla, musí nutně existovat také dobro.
Kam jsme se nyní dostali? Pakliže uznáme, že dobro a zlo skutečně existují, musíme mít logicky také něco, co nám pomůže je od sebe odlišit. Kvalita hokejového brankáře se kupříkladu poměřuje počtem chycených střel. Všichni asi souhlasíme s tím, že gólman který za zápas pochytá 43 střel z 45 na něj vyslaných střel, je určitě lepší než ten, který jich ve stejné přestřelce chytí jenom 5. Máme tu dokonalé a objektivní měřítko. Podobně tomu ale musí být i na rovině morálního jednání. Víme všichni velice dobře, že sobectví je zlé a nesobeckost dobrá. Dokážeme se vždy shodnout na odsouzení zbabělého činu a ocenění nezištných skutků statečnosti. Víme jistě, že lhát je zlé a říkat pravdu dobré. Hodnotu morálních činů zkrátka téměř vždy dovedeme jasně rozeznat a určit jim místo na pomyslné hodnotící stupnici. K tomu, abychom to byli schopni učinit, musíme jednotlivé motivy či skutky poměřovat s určitým univerzálním, na lidech nezávislým, morálním standardem, který je v nás nějakým způsobem zabudovaný.
Kde se ale tento morální standard či zákon vzal?
Křesťané věří, že tento zákon odráží Boží přirozenost. On sám ve své přirozenosti je tím standardem, podle kterého se hodnota všech myšlenek, motivů a činů v tomto vesmíru poměřuje.
Je nějaká jiná možnost? Ano je. Můžete také věřit tomu, že se tento nefyzický morální zákon, stejně jako ostatně vše jiné v představě materialisty, tak nějak sám vyvinul. Můžete věřit tomu, že se tak stalo působením morálního rozměru prostých přirozených procesů jako eroze či gravitace z plynů nebo kamenů. Přiznám se, že si to celé nějak neumím představit. Také nevím, proč bych se měl vůči něčemu takovému cítit zavázán třebas nelhat, i když by mi malá lež byla ku prospěchu.
Na závěr shrnu. Pakliže existuje zlo, musí existovat dobro. Existuje-li zlo a dobro, musí existovat nějaké měřítko, jímž se kvalita morálních činů poměřuje. Při existenci onoho dokonalého měřítka či morálního zákona, je navýsost logické postulovat myšlenku Zákonodárce - Vydavatele onoho zákona.
Jestliže jste toho názoru, že Bůh neexistuje, bude lepší přestanete-li mluvit o zlu ve světě. To slovo totiž dává ve vesmíru plném kamení a prachu jenom pramalý smysl.
Jiří Lem.
Podobné články: