My křesťané jsme významnou část svých informací o Kristově životě získali od přímých svědků událostí jeho života. To, že až na pár vyjímek lidé z nejbližšího Kristova okruhu své svědectví stvrdili krutou mučednickou smrtí o něčem významném svědčí. Co z toho lze ale skutečně vyvodit? Cožpak se i sebevražední muslimští atentátníci s připnutou výbušninou doslova do roztrhání těla neobětovávají pro pravdu své víry? O čem vlastně svědčí skutečnost, že je kdokoliv ochoten za své přesvědčení zemřít?
Dle mnoha raných historických pramenů byl apoštol Jan jediným Kristovým učedníkem, kterému nebylo dáno podepsat vlastní krví výpověď, kterou nám zanechal ve svém evangeliu a dopisech. Zbylí apoštolové a mnozí další přímí svědkové raději zemřeli, než aby se víry, kterou aktivně hlásali, zřekli. Má to však znamenat, že je z tohoto důvodu zaručena pravdivost obsahu jejich víry? Nejen muslimové, ale i mnozí další představitelé náboženských i sekulárních směrů přece za svoje přesvědčení zaplatilo životem. Před nějakým časem se například skupina lidí otrávila v přesvědčení, že jim bude v návaznosti na jejich smrt umožněno odletět se zelenými mužíky do nějaké příjemnější části vesmíru. Vsadím ale krk na to, že v tom žádní mužíci prsty neměli. Je myslím zřejmé, že pravdivost daného přesvědčení s činem obětování vlastního života nijak bezprostředně nesouvisí. S čím tedy souvisí a o čem svědčí?
Mučedníkova smrt rozhodně nedokazuje pravdivost jeho víry. Budu-li pevně věřit tomu, že je určitá zjevná absurdita (např. přesvědčení že jsem Napoleon) pravdou, nestane se jí opravdu jenom proto, že jsem za tento názor ochoten zemřít. V této věci se nicméně ale občas chybuje a křesťanům je pak předhazována nesmyslnost snahy opírat víru v pravdivost křesťanské zvěsti o mučednickou smrt apoštolů. Takový postoj by byl opravdu chybný. Zemře-li někdo za své přesvědčení, nedokládá tím primárně jeho pravdivost, ale potvrzuje tím především skutečnost, že jeho obsahu věří. Nikdo přece dobrovolně neobětuje život za fabulaci, kterou si vymyslel, ale pouze za věc, o jejíž pravdivosti je přesvědčen. Nesetkáváme se tu tedy s důkazem pro pravdivost křesťanství, ale s dokladem o upřímnosti apoštolů. Je to odpověď na skeptikovo obvinění, že si apoštolové vše vymysleli. V tomto bodě máme prvek, který musí být brán v potaz v rámci kritického hodnocení historických událostí týkající se Kristovy smrti a vzkříšení.
Na závěr je dobré připomenout, že křesťanství je mezi světovými náboženstvími unikátní v tom, že život zde za své přesvědčení dávali ti, kdo byli zároveň u jeho zrodu. Tito lidé nepokládali své životy za něco, co jim jedna paní povídala, ale za to co na vlastní oči viděli, co slyšeli a čeho se dotýkali. Takové krvavé svědectví přímého svědka má svoji nezpochybnitelnou hodnotu a na hony se liší od mnohých jiných obětin přinášených čas od času na oltář víry příslušníky nejrůznějších náboženství (hlavně pak Islámu) dnes.
Jiří Lem.