Mezi západními intelektuály, a již zdaleka nejen mezi nimi, se lze relativně často setkat s názorem, že víra v Boha je produktem nezralých a iracionálních přání a potřeb určitých slabých, či životem tvrdě zkoušených nešťastníků. Je prý berličkou, kterou si člověk vysnil k tomu, aby se mu v životě kráčelo jednodušeji. Jakkoliv to tak někdy může do nějaké míry být, je tato představa vysoce problematická, což demonstruji v tomto článku. Ateismus nebo skepticismus je na druhou stranu běžně vnímán jako racionální, od emocí zcela oproštěná, reflexe poznávaného světa. Důvody pro víru věřících lze tedy údajně nalézt hlavně v psychologii, zatímco ateista prý k svému závěru o neexistenci Boha dochází skrze nestrannou objektivní vědu.
Co kdybychom ale zjistili, že se ve formující etapě života téměř všech proslulých ateistů objevuje jeden určitý výrazný jednotící jev – absence funkčního, milujícího otce? Nemůže být namísto proklamované racionality ateisty jednou z hlavních motivací pro jeho odmítavý postoj k Bohu psychologický aspekt role a vlivu jeho otce?
Téměř každý z velkých ateistů, pro něž bylo odmítnutí Boha stěžejním aspektem jejich myšlení, od Davida Huma po J.P. Sartra buď otce neměl a nebo měl-li, byl to otec extrémně slabý, či dítě dokonce nějakým způsobem zneužíval. Je až děsivé, jak se vzorec téměř bez výjimek opakuje. Může tato skutečnost hrát nějakou roli v pozdějším odmítání Otce v nebesích? Zjevně ano - uvidíme níže. Možná vás teď napadne jedna věc. Mohli bychom teď možná začít, podobně jako to činí skeptici s teisty, usuzovat na to, že ateistův závěr o neexistenci Boží nesouvisí s objektivními fakty, jako spíše s psychologií? Určitě nemohli i když je to téměř lákavé. To jakým způsobem totiž dojdeme určité víry nebo poznání, je irelevantní k validitě onoho poznání. Jsou to dvě různé nesouvisející věci. V logice se tomu říká genetický omyl. 5 a 5 je 10, ať už nás k výsledku dovedl učitel, který podvádí svoji manželku a nebo Amos Komenský. Psychologie nemá možnost zodpovědět otázku Boží existence. Chceme-li ji k tomu použít, budeme se pohybovat ve sféře ad-hominem argumentů, kdy mylně adresujeme nositele informace namísto informace samé. Ačkoliv se tedy zjevně psychologie dotýká motivace lidí na obou stranách barikády, nelze ji ve sporu o faktickou existenci či neexistenci Boha použít.
Jak je to tedy vlastně s oním společným jmenovatelem v životech velkých ateistů? Americký psycholog Paul Vitz, který je nyní emeritním profesorem na New York University, napsal mimořádně zajímavou knihu, ve které mapuje životy velkých ateistů několika minulých století a porovnává je s kontrolní skupinou známých teistů ze stejného období. Zjištění jsou opravdu fascinující. David Hume, Bertrand Russell, Jean-Paul Sartre, Albert Camus nebo Arthur Schopenhaeur jsou jenom někteří z proslulých skeptiků či ateistů, kteří v útlém dětském věku zažili smrt otce. Patří mezi ně i slavný německý filozof Friedrich Nietzche, jehož dílo se smrtí Boha zabývá vpravdě důkladně. Malý Friedrich měl se svým otcem (luteránským pastorem) vřelý vztah do svých 3,5 let, kdy otec vážně onemocněl. Po zhruba roční agonii, kdy nebyl při smyslech, otec zemřel a Friedrich se ocitl v péči čtyř žen, které byly představitelkami právě toho druhu sentimentální náboženské přecitlivělosti a rozbředlosti, pod jehož vlivem by zřejmě žádný chlapec ani normálně dospět nemohl. Nietzsche později nenávidí křesťanství pro jeho slabost a změkčilost, propaguje myšlenku nadčlověka a Ježíše nazývá „bledým galilejcem". Náhoda? A nebo zřetelná stopa po vlivu tragických okolností z jeho dětství?
Výše uvedené osobnosti, stejně jako mnozí jiní proponenti skepticismu či ateismu, byli v dětství zasaženi smrtí otce. Ve skupině těch nejvlivnějších představitelů těchto světonázorů nicméně Paul Vitz našel ještě početnější zastoupení těch, kteří ač v dětství otce neztratili, shledali jej ale buď nicméně mimořádně slabým a nebo se naopak stali adresáty otcova zneužívání. Do této skupiny patří například tito mužové: Thomas Hobbs, Jean Meslier, Voltaire, Jean d'Alembert, Baron d'Holbach, Ludwig Feuerbach, Samuel Butler, Sigmund Freud nebo H.G. Wells. Mladý Adolf Hitler, který později přirovnával křesťanství k neštovicím a považoval je za největší katastrofu v dějinách lidstva (1),byl svým brutálním otcem veden takovým způsobem, že mu Hitler ve svých 14 letech ani nešel na pohřeb. Stalin, který ještě na smrtelné posteli hrozil Bohu pěstí, si následky krutého zacházení ze strany svého otce nesl v podobě ochromené ruky celý život. Militantní americká ateistka Madalin O´Hair svého v dětství ji zneužívajícího otce v dospělém věku málem ubodala nožem. Nakonec od toho upustila, urputnou snahou se ale postarala o zákaz školních modliteb ve Spojených státech. Je to opět všechno jenom náhoda?
Jádro pudla se bude podle Vitze z velké části skrývat v následujícím. Sigmund Freud popisoval Boha jako psychologický ekvivalent otce, přičemž právě křesťanství je ve svém pohledu na Boha jako milujícího otce unikátní. Jestliže se dítě ve svém otci hluboce zklame a ztratí vůči němu respekt, je tím výrazně negativně poznamenán i jeho postoj k Bohu. Zklamat přitom můžeme my otcové malé dítě i svojí smrtí. Psychologové vám potvrdí, že úmrtí táty dítě prožívá jako zradu - je přesvědčeno o tom, že si tatínek tuto alternativu prostě zvolil a děcko opustil.
V návaznosti na tyto rodinné tragédie tu tedy máme obrovsky silnou a psychologicky podmíněnou predispozici k odmítnutí Boha se všemi důsledky které to má pro morálku. Jak jsme si totiž měli možnost ověřit v doposud nejkrvavějším dvacátém století (viz tento článek), beze zbytku platí známé Dostojevského „není-li nesmrtelnost (Bůh) vše je povoleno". S vědomím toho v jakých rodinných poměrech vyrůstají dnešní děti mi to nahání strach.
Profesor Vitz tento závěr o zásadní formujícím vlivu otce na pozdější postoj k Bohu nakonec dokládá ještě dalším způsobem. Zaměřuje se na kontrolní skupinu lidí, tentokrát proslulé a vlivné myslitele z řad teistů. Má-li jeho teze obstát, bude muset v jejich dětství ukázat na přítomnost funkčních a milujících otců. A přesně to v krátkých biografiích dělá. Dokumentuje dětství velikánů jako byli třeba otcem doma školený Blaise Pascal nebo Moses Mendelssohn. Zmiňuje Alexise de Tocqueville, Sorena Kierkegarrda, Abrahama Heschela nebo G.K.Chestertona, jehož otec pro svou maximální snahu věnovat se rodině nebyl příliš úspěšný v podnikání. Přidává jména jako Butler, Thomas Reid, Edmund Burke, William Paley, William a Samuel Wilberforce, Francois Chateaubriand, Friedrich Schleiermacher, kardinál Newman, Albert Schweitzer, Martin Buber, Karl Barth nebo Dietrich Bonhoeffer. Všichni tito vlivní teističtí myslitelé prožili dětství s otci, se kterými měli velmi zdravý vztah.
Zdá se, že Vitzova myšlenka obstojí. Je jasné, že důvodů pro to stát se ateistou existuje více. Někdo může mít snad opravdu pocit, že pro tento světonázor mluví fakta. Mnozí jiní si jej zase vyberou prostě proto, že jim poskytuje bezbřehou svobodu. Co je však nyní jisté je to, že ateisté rozhodně nemohou mít monopol na podsouvání psychologické motivace svým ideologickým oponentům. Jsou to totiž právě oni, na koho se dá tato představa s úspěchem vztáhnout. I profesor Vitz byl dříve ateistou. I když jeho důvody k tomu stát se jím, nejsou těmi o kterých mluví ve své knize, jsou přesto svojí povahou psychologické a sociální. Přijde mi proto na závěr přínosné, ocitovat některá z jeho slov.
„Ty nejdůležitější faktory, které hrály roli v tom, že jsem se stal ateistou – ačkoliv jsem si jich tenkrát ve skutečnosti nebyl vědom – nebyly intelektuální, ale spíše sociální a psychologické. Zmiňuji to proto, že i když se o tom velmi málo mluví, existuje dobrý důvod pro přesvědčení, že pro mnoho lidí jsou sociálně psychologické faktory daleko silnější motivací k ateistické víře, než racionální argumenty.........stejně jako jsem se naučil oblékat se jako univerzitní student, naučil jsem se také přemýšlet jako student psychologie tím, že jsem přejal všeobecně očekávaný ateistický postoj a myšlení. Chtěl jsem zkrátka co nejméně překážek na cestě k mé profesionální kariéře.........pro mne, stejně jako pro mnoho dalších lidí byl ateismus součástí osobního poblouznění se sebou samým, takový románek s autonomním já. Důsledky reality bez Boha se zdály navýsost atraktivní. Jestliže nakrásně Bůh není, není ani nebe či peklo, což člověku umožňuje realizovat se přesně tak, jak se mu líbí...... V mém případě v retrospektivě vidím, že jsem si ateismus vybral kvůli mé sociální potřebě zapadnout , profesionální potřebě být akceptován ve světě akademické psychologie a osobní potřebě žít nezávislým životem. Intelektuální základ pro můj ateismus se, stejně jako u bezpočtu jiných, zpětně jeví jako formovaný povrchní racionalizací spíše než objektivními důvody."(2)
Jiří Lem.
Podobné články:
Takoví normální zabijáci - křesťanství, ateismus a hromada mrtvol
Náboženství vzniklo jako projekce našich tužeb
Poznámky
1. Adolf Hitler, Monologe im Führerhauptquartier 1941-1944, Orbis Verlag, Hamburg, 2000
2. Faith of the Fatherless – Psychology of Atheism, Paul C. Vitz, - Spence publishing company 2009