Podtrhli jste již někdy z legrace slepému dítěti hůlku na přechodu? Co je to za otázku řeknete si, žádný normální člověk by něco takového nikdy neudělal. Vůči podobnému činu cítíme odpor, přičemž tento sentiment s námi bude sdílet téměř každý člověk na této planetě. Je tento univerzální pocit ne/chovat se určitým způsoben pouze určitou sociální konvencí na způsob toho, když se lidé například dohodnou jezdit vpravo namísto vlevo? A nebo se zde setkáváme s nějakou objektivní morální normou, která ukazuje na Toho, jenž onu normu vydal a vložil ji jako závaznou do našich srdcí? Jsem přesvědčen, že existence objektivních morálních hodnot jednoznačně svědčí o existenci Boha a v následujícím textu se pokusím ukázat proč.
Ve formě sylogismu by morální argument mohl nabýt následujícího tvaru:
a) Jestliže Bůh neexistuje, neexistují ani objektivní morální hodnoty či závazky
b) Objektivní morální hodnoty a závazky existují
c) Bůh tedy existuje
Podaří-li se získat jistotu ohledně pravdivosti premis a) a b), je závěr c) nesporně platný. Jsou tedy oba výchozí předpoklady správné?
Premisa a): Jestliže Bůh neexistuje, neexistují ani objektivní morální hodnoty či povinnosti
Nejdříve určité vyjasnění. Co jsou vlastně ony morální hodnoty, které mají být navíc závazné a objektivní? Jedná se o představu, že určité jednání (například vražda dítěte pro zábavu) je vždy za všech okolností a pro všechny lidi bez rozdílu špatné. Není to však špatné ve smyslu špatné odpovědi na otázku na hlavní město Francie. Je to eticky nepřijatelné. Nejsem morálně povinován si myslet, že je hlavním městem Francie Paříž a ne Madrid, cítím se však morálně zavázán nezabíjet děti pro zábavu. Řekneme-li například, že máme v holokaustu právě takový příklad objektivně zlého jednání, myslíme tím to, že ona ve své hrůze nepředstavitelná genocida byla činem za všech okolností zlým, ačkoliv si tehdy významná část německého národa myslela něco úplně jiného. Tento čin by byl dokonce úplně stejně objektivně zlý i v případě, že by se nacistům podařilo zahubit všechny lidi kromě těch, kterým by vymyli mozky a přesvědčili o správnosti onoho skutku. Zlo holokaustu je univerzálním morálním faktem podobně jako je například součet vnitřních úhlů trojúhelníku vždy 180 stupňů i v případě, že si dáte tu práci udělat ze všech trojúhelníků na světě kruhy.
Premise a) se týká tvrzení, že jestliže Bůh neexistuje, neexistují ani objektivní morální hodnoty či závazky. Je to pravda? Považte sami. Mají-li pravdu ateisté, pak veškerá realita tohoto vesmíru včetně nás-jeho pozorovatelů, sestává z hmoty, energie a neosobních fyzikálních sil. Hmotná tělesa se kupříkladu přitahují, hvězdy spalují svoji energii, atomy vesele víří a tak podobně. Při takto „zařízeném" vesmíru jednoduše nemůže existovat absolutně žádný prostor k tomu vyvodit z čehokoliv v něm jakýkoliv morální nárok. Vše ve vesmíru se chová deterministicky bez volby chovat se jinak a v návaznosti na to, jaké síly na objekt zrovna působí. Co by zde mohlo vznést morální požadavek na to chovat se či myslet určitým způsobem? Elekromagnetická síla? Jakým zákonem dojdete od popisného „něco je" k morálnímu „něco by mělo být" řekněme v případě gravitačního, nebo magnetického působení?
Mnozí věří, že celý vesmír existuje pouhou náhodou. Je-li tomu tak, pak jsou náhodné i naše myšlenky. Veškeré naše (nejen morální) uvažování je v takovém případě produktem náhodných chemických reakcí v našich mozcích a tudíž je i ono náhodné a nahodilé. Z jakého titulu můžu jednu chemickou reakci v mozku, která má za následek určitý morální názor určit jako správnou namísto jiné chemické reakce v mozku, která má za následek jiný morální názor?
Fyzický vesmír,jehož jsme součástí, není tím typem entity, která by už z principu mohla vznášet jakékoliv morální požadavky. Všiml si toho Dostojevský,když (parafrázuji) dal své románové postavě říci, že „není li Bůh, je vše povoleno."(1) Ateistický filozof J.L.Mackie zase píše o tom, že morální rozměr je v světonázorovém prostředí naturalismu (tj. tento hmotný svět a vesmír je jediná opravdová skutečnost) dosti prapodivnou věcí. (2) Jedním z nejsrozumitelnějších popisů podal americký sériový vrah a kanibal Jeffrey Dahmer, když ve své autobiografii napsal: „Jestliže se vše odehrává v prostředí určeném jedině hmotou a přírodními zákony...nemůžu si snad stanovit vlastní pravidla? Kdo si mně může nárokovat? Jsem to já, kdo sám sebe vlastní." (3)
Jestliže Bůh neexistuje, není morálka ničím jiným než subjektivní sentimentem, který nemůže aspirovat na víc než podávání informací o pouhých preferencích daných subjektů. Já mám rád květák, ty brokolici. Já dítě zachráním, ty jej svrhneš ze skály. Nic objektivního a pro všechny závazného ať už se jedná o chuť na brokolici nebo záchranu dítěte. Jestřáb, který chytne myš, ji sice zabije, z vraždy jej ale neobviníme. Orel, který ho od myši odežene, si jí vezme, krádeží to však nazvat nelze. Takový je přirozený svět bez Bohem vložených objektivních morálních kategorií, které rozhodně samovolně z hmoty povstat nemohou. Profesor etiky Richard Taylor k tomu dodává: „koncept morální povinnosti je nesrozumitelný bez ideje Boha. Slova zůstanou, ale smysl je pryč."(4) Myslím tedy, že dost dobře nelze rozporovat následující pravdivé a depresivní vyjádření ateistického biologa Richarda Dawkinse který píše „V posledku neexistuje žádný plán ani smysl, zlo či dobro, pouze nezůčastněná lhostejnost". (5)
Premisu a) tímto považuji za prokázanou. Jestliže neexistuje Bůh (a finální realitou je hmota a energie), nemůžou již z principu existovat opravdové objektivní morální hodnoty či závazky.
Premisa b): Objektivní morální hodnoty a závazky existují
K tomu abychom posoudili morální hodnotu daného činu, nepotřebujeme náboženské knihy. Činíme tak automaticky, intuitivně. Morálka je univerzální. Antropologové nevědí o žádné kultuře, současné ani minulé, která by morálku neznala. Morální standardy se sice mohou kulturu od kultury v určitých detailech lišit, ale každá kultura rozlišuje mezi tím co je, a tím co by mělo být. Donald Brown ve studii Lidské univerzálie (Human universals) uvádí přes tři sta neměnných vzorců chování, včetně celé řady morálních zásad, jež jsou společné všem známým kulturám. (6)
Nový zákon mluví o tom, že jsou všichni lidé vybaveni samozřejmou schopností rozeznat dobro od zla (Řím 2:14-15), což je způsobeno skutečností, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu (Gen 1:26-27). Každý jenom trošku normální člověk na této planetě instinktivně cítí mravní odpor vůči určitým obecným typům smýšlení či chování a naopak chová obdiv k jiným. Morální instinkt, který v nás například jednoznačně vzbuzuje averzi vůči vraždě či znásilnění,je univerzálním rysem lidství. Je třeba výrazného otupení ostří přirozené morální citlivosti k tomu, abychom tuto přirozenou averzi umenšili (každá další vražda je již jednodušší).
Naše instinktivní kapacita vnímat etický rozměr je podobná našim smyslům. Vnímáme jimi svět ve kterém se pohybujeme, přičemž jim (smyslům) věříme, neboť ze zkušenosti víme, že nás málokdy zradí a informace o světě zprostředkovávají vesměs velice spolehlivě. Uděláme tedy dobře, když budeme i v případě morálních principů důvěřovat našemu vnímání.
Zde jsou některé z důvodů pro podporu tvrzení, že objektivní morální hodnoty a závazky existují:
- Objektivní morální standard musí existovat, neboť bez něj by nebylo možné rozeznat dobro od zla. Kvalitu dvou odlišných map stejného území určíme tak, že porovnáme ,která z nich lépe dané území popisuje. To lze samozřejmě učinit pouze v situaci, kdy ono území skutečně existuje. Můžeme tak ověřit kvalitu mapy Slovenska, které existuje co ale s mapami země Oz, o které se mluví jen v pohádkách? S objektivní morálkou je to podobné. Na jakém základě cítíme, že bylo jednání matky Terezy morálně nadřazené chování Adolfa Hitlera? Nepotřebujeme snad nějaký existující univerzální metr, tak jako skutečné Slovensko pro poměření kvality map Slovenska? C.S. Lewis to vystihl takto: „Ve chvíli kdy řeknete, že jedna mravní soustava je nadřazena druhé, poměřujete je vlastně určitým morálním standardem, říkáte, že jedna z nich je s ním v souladu více než druhá. Tento standard, jímž poměřujete dvě věci je však čímsi odlišným od nich obou. Ve skutečnosti je obě poměřujete nějakou „skutečnou mravností", čímž připouštíte, že nezávisle na tom, co si lidé myslí, existuje cosi jako skutečná správnost a že představy některých lidí se jí blíží více, než představy jiných. Může-li být vaše představa mravnosti pravdivější a představa nacistů méně pravdivá, musí existovat něco jako „skutečná mravnost" vůči níž se mohou svou pravdivostí poměřovat." (7)
- Existence objektivních morálních norem je zjevná z lidských reakcí. Někdo může například přesvědčivě tvrdit, že nevěří v existenci jakýchkoliv absolutních standardů dobroty či spravedlnosti, jakmile mu ale vezmete tisícovku, bude se hned halasně dožadovat nastolení spravedlnosti a pravidel fair-play. Každý z nás totiž samozřejmě o absolutních objektivních normách ví a i když se třeba ne vždy chováme tak, jak nám káží, všichni bez rozdílu očekáváme, že je budou vůči nám aplikovat ostatní.
- Objektivní morální hodnoty musí existovat, neboť jenom tak vůbec dává smysl hovořit o pokroku v morální oblasti. Volební právo pro ženy, černochy, nebo třeba zrušení otroctví jsou příklady reformních jevů, které můžeme nazývat morálními vylepšeními jenom proto, že je stavíme do kontrastu s normou, která platila dříve. Kdyby neexistoval objektivní morální standard nemáme s čím kvalitu činu zrušení nebo nezrušení otroctví poměřit a nedává tedy ani smysl hovořit zde o nějakém pokroku. Nacisté byli v Norimberku obviněni z porušení základních lidských práv vztahujících se na všechny lidi. Kdyby neexistoval univerzální morální zákon, nadřazený tehdejším zákonům nacistického Německa, na jakém základě by vůbec mohl tribunál nacisty odsoudit?
Objektivní morální hodnoty existují, přičemž by něco takového nebylo možné, kdyby zároveň neexistoval Bůh. Mám za to, že tento deduktivní morální argument přesvědčivě prokazuje, že Bůh je realitou.
Jiří Lem.
Podobné články:
Kosmologický argument pro existenci Boha
Zlo jako argument pro Boží existenci?
Teleologický argument pro existenci Boha
Poznámky
1. F. Dostojevský, Bratři Karamazovi
2. Jeffrey Dahmer: The Monster Within, A&E Biography (1996)
3. J. L. Mackie, The Miracle of Theism (Oxford: Clarendon Press, 1982)
4. Lewis Wolpert, Six impossible Things Befor Breakfast (Londýn, Faber and Faber, 2006)
5. Richard Taylor, Ethics, Faith, and Reason, Englewood Cliffs 1985
6. citováno v Dinesh D´Souza, Křesťanství a ateismus úplně jinak, Ideál, 2009
7. C.S.Lewis, K jádru křesťanství, Návrat Praha 1993