oechPodle materialistů je veškeré bohatství našeho duševního života – všechny naše pocity, myšlenky, emoce, touhy, milostný život, náboženská víra a dokonce i to co považujeme za své intimní a soukromé já – pouze aktivitou těch hrudek rosolu, které máme v hlavě v mozku. Nic víc. Materialisté zde předpokládají, že veškerá realita je tvořená a vysvětlitelná v relacích toho co je fyzické, co se tedy dá změřit či zvážit. Zahrnují sem samozřejmě také lidskou mysl, vědomí či duši. Je ale možné zcela zredukovat lidskou psyché na aktivitu neuronů? Podívejme se na to, jak na věc nahlíží lidé z druhého tábora. Z řad tak zvaných dualistů, jejichž postoj spočívá v postulování nehmotné mysli a hmotného těla, což je ostatně i popis reality vycházející z Bible.

Dr. Michael Egnor je mozkovým chirurgem. Stejně jako mnoho dalších odborníků v tomto odvětví (například nobelovský neurofyziolog Charles Sherington, mozkový chirurg Wilder Penfield, nebo další nositel Nobelovy ceny John Eccles), je dualista a nepřijal tak nyní v západním světě dominantní a v zásadě téměř povinnou představu, která se dá ve zkratce popsat jako přesvědčení o tom, že mozek vylučuje myšlenky tak, jako ledviny vylučují moč. Že tedy naše myšlení, duše, nebo jakkoliv jinak nazvaná a domněle nefyzická složka člověka, je ve skutečnosti zcela vysvětlitelná jako plně fyzický produkt fyzického mozku. Egnor nicméně považuje za velice pochybené si myslet, že mysl je beze zbytku zapříčiněna mozkem. Jeden z jeho textů, na který jsem nedávno narazil, se některých z důvodů v neprospěch této velice rozšířené představy dotýká a já jej použiji jako kostru pro tento krátký přehled, který nabízím ke zvážení.

 

Qualia

Qualia je filozofický pojem, který označuje subjektivní aspekt smyslové zkušenosti. Vnímáme vůni kávy, zakoušíme jak na nás působí barva modrého nebe, nebo cítíme bolest. Můžeme o nich hovořit jako o mentálních či duševních stavech. Tyto a tisíce jiných podobných stavů prožíváme v první osobě. Oproti nim stojí popisy činěné ve třetí osobě, tedy fakta o chemickém složení kávy, vlnové délce modrého světla či neurotransmiterech zmírňujících bolest. Je to to samé? Zjevně vůbec ne.

Pro materialistu je qualia obrovský problém. Musí totiž věřit tomu, že fyzikální skutečnosti (výše uvedené popisy ve třetí osobě) jsou tím, na co je možné v posledku zredukovat veškerou realitu. To znamená, že i námi označené mentální stavy jako je třeba požitek z chuti kávy, nebo vnímání působení konkrétní barvy. Materialista samozřejmě ví, že nynější úroveň poznání to ještě neumožňuje, ale nutně věří tomu, že v budoucnu budou všechny subjektivní duševní stavy vysvětlitelné poukazem na objektivní fakta o chemii, elektřině a podobně.

Před několika lety přišel filozof Frank Jackson se zajímavým myšlenkovým experimentem, který ilustruje, jak velký problém qualia představuje pro striktně materialistický přístup k otázce mysli a mozku. Představil si skvělou badatelku kterou pojmenoval Mary. Nešťastná Mary je zavřená v temném pokoji ,kde je vše buď černé nebo bílé, přičemž jediným jejím spojením se světem je černobílá televizní obrazovka. Mary je odbornice na neurofyziologii zraku, a ví tedy o barvách a procesu vidění naprosto všechno, co se o nich vědět dá. Ví, že světlo o různých vlnových délkách dráždí sítnici, že se přenáší do zrakových center v mozku a dává podklad k výrokům jako „obloha je modrá" a „rajčata jsou červená". Jackson se poté ptá: Co když Mary konečně dostane barevnou televizi, nebo je propuštěna z černobílého pokoje do vnějšího světla? Zjistí něco, co dosud nevěděla?

Podle Jacksona samozřejmě zjistí !! Poprvé se dozví, jaké to je vidět modrou oblohu, či červená rajčata, což je něco, co jí její znalost procesů fungování mechanismu vidění dát nemohla. Toto je samozřejmě jasné, ale pro materialismus naprosto nevysvětlitelné. Jak to, že nám sebedůkladnější vědecká funkční analýza neřekne vůbec nic o tom, jaký pocit přináší pohled na modré nebe, nebo sklenici se zlatavým mokem?

Pokusy redukovat duševní stavy na stavy fyzické jsou odsouzeny k nezdaru, protože ačkoliv Mary znala všechna relevantní fakta (popisy ve třetí osobě), byly její vědomosti přesto neúplné. Neurologie se ze samé své podstaty zabývá pouze neměnnými vztahovými aspekty fyzikálních procesů a na rozumné materialistické vysvětlení pro jev jako je qualia, tedy stále marně čekáme. Do doby než bude poskytnuto, není důvod věřit tomu, že naše mysl je beze zbytku produktem materiálních procesů v našem mozku.

 

Přetrvávání vlastní identity

Během celého našeho života jsme pořád těmi stejnými osobami a to překvapivě navzdory neustálé výměně a reorganizaci mozkové hmoty. Odhaduje se, že každých sedm až deset let se téměř všechny buňky v lidském těle nahradí novými. Hmota, která utváří váš mozek dnes, je úplně odlišná od té, která jej utvářela před patnácti lety. Váš mozek je i během života jinak strukturován, přičemž poslední výzkumy na poli mozkové plasticity (např. Dr. Jeffrey Schwartz) boří zažité představy o zafixovanosti mozkové anatomie a přesvědčivě ukazují, jak se struktura mozku sama mění v návaznosti na to jak myslíme.

Navzdory tomu všemu, je náš smysl pro vlastní identitu (základní charakteristika mysli) v čase neměnný. Byl jsem to já, kdo se v šesti letech zamiloval do písně, která mně nyní po nějakých třiceti letech poté vrací pocity, které jsem jako dítě měl. Ta píseň se mi pořád hrozně líbí. Jsem ta stejná bytost jako tenkrát, navzdory tomu, že se hmota kterou jsem tvořen téměř naprosto vyměnila za jinou. Co je tedy tím, co po celý ten čas tvoří moji vlastní identitu?! Není to ani hmota, ani její uspořádání, neboť to i ono se mezitím změnilo. David Hume byl názoru, že je tato stálost identity výsledkem nepřetržitého řetězce vzpomínek. Jeho teorie byla ale mezitím dávno vyvrácená, protože kdo je potom tím, který prochází onou řadou vzpomínek? Kontinuita mé identity je předpokladem pro jakékoliv série vzpomínek a nemůže tedy logicky být jejím následkem.

Je zřejmé, že přetrvávání vědomí jednotné identity po dobu celého života nemůže být vysvětleno materialisticky. Bylo by to stejné jako tvrdit, že poté co jsem postupně všechny díly svého Ferrari Spider (až na volant a brzdový pedál) nahradil díly z rozebraného Trabanta, mám stále luxusní italský sporťák.

Nejrozumnější vysvětlení pro záhadu stálého vědomí vlastní identity je postulování nehmotného komponentu mysli, která přetrvává v čase.

 

Intencionalita

Pod tímto slovem se skrývá vztažnost daného duševního stavu k jakémukoliv externímu fenoménu. Naše myšlení se vždy k něčemu vztahuje, naše vědomí, je vždy vědomí něčeho. Intencionalitou tak nazýváme skutečnost, že náš mentální stav je „o" něčem. Samotný inkoust na papíře, píše Egnor, sám o sobě nemá žádný význam, dokud mu jej nepropůjčí mysl, která jej čte, nebo píše. Filozof J. P. Moreland , který se touto problematikou zabývá, intencionalitu vysvětluje poukazem na to, že duševní stavy ukazují mimo sebe k něčemu odlišnému od nich, k jinému objektu, který nakonec ani nemusí existovat. Hlavou se mi honí myšlenky „o" tom, jak jednou bez chyby zahraji Šostakovičův druhý klavírní koncert. Mohu také přemýšlet „o" svých dětech a nebo lepším autě. Intencionalitou tedy rozumíme to, že mysl má schopnost přesahovat sebe samou a být o něčem odlišném. Jak se to celé vztahuje k našemu tématu? Jednoduše tím, že hmota sama naši právě popsanou intencionalitu mít nemůže! Podívejte se na následující příklad. Díváte se v obchodě na novou LED televizi od Samsungu a přemýšlíte, jestli koupit ji a nebo tu méně elegentní od PHILIPS. Světlo se od té kouzelné bedýnky odráží, proniká skrze vaše oči do mozku, kde spustí neurální aktivitu, která na konci vyústí ve vaše vnímání televizního přístroje. Materialista řekne, že naše vnímání té televize je výsledkem oné neurální aktivity a nebo je dokonce přímo onou aktivitou. Máme tu jasně sledovatelný řetězec příčin a následků, které spojují televizor s mozkovou aktivitou. Vše vysvětlitelné s odkazem na ty stejné fyzikální principy, zákony, hmotu. Tak jako vše ostatní v našem vesmíru.....

Tato pro mnohé lákavá představa je nicméně mylná. Onen příčinný řetěz (světlo / rohovka / sítnice / chemická reakce / rozpad fotonu / ...atd.) sice určitě může vysvětlit jak se světlo dostane do mozku, ale nemá již co říci k záhadě toho, jak z procesu ve finále může vypadnout uvědomnělý pohled zpět na externí objekt – tj. například televizi. Výše načrtnutý sled dějů neposkytuje možnost uvědomnění si televize, jakožto objektu odlišného od nás – něčeho, co je na rozdíl ode mě tam, zatímco já jsem tady a o objektu přemýšlím. V té části mozkové kůry zodpovědné za vidění není v práci nervových impulsů, (které nejsou ničím jiným, než materiálními jevy v hmotném objektu) nic, co by se mohlo stát aktivitou, která je „o něčem" co právě vidím. Hmota sama není „o něčem". Není zdrojem smyslu. Čistě neurologický (a tedy pouze materialistický) popis procesu vidění (ale samozřejmě i přemýšlení, zakoušení smysly apod. ) tedy není dostačující k vysvětlení člověkem zakoušené intencionality.

 

Omezený přístup

Omezený přístup znamená, že pouze já (a nikdo jiný) zakouším své myšlenky. Z první ruky. Mohu je samozřejmě popsat jiným a ti je mohou možná daleko lépe než já rozvést, mohou je vysvětlit, doplnit či napadnout. Jsem to ale pouze já, kdo je má. Dokonce ani detektor lži, nebo přístroj magnetické rezonance (MRI) nedovolí komukoliv jinému mé myšlenky zakusit – vše co mohou je zachytit fyzický výraz mé mozkové aktivity, podobně jako řeč. Jak je taková věc možná? Takhle se hmota neprojevuje. Mozkový chirurg zná anatomii (hmotu) mého mozku daleko lépe než já, ale přes tuto znalost na rozdíl ode mě přímou zkušenost s mými myšlenkami nezíská. K vlastním duševním stavům mám jedinečný přístup, tento však ani já ani kdokoliv jiný nemá k stavům mozkovým – které jsou vždy z pohledu třetí strany, z perspektivy mimo mě.

Hmota vlastností omezeného přístupu nedisponuje a (mozková) hmota tedy nemůže být jedinou příčinou našich myšlenek.

 

Nevyvratitelnost

Nevyvratitelnost se vztahuje k výše zmíněnému omezenému přístupu a označuje nenapadnutelnou znalost vlastních myšlenek. Jestliže myslím na modrou barvu, nikdo tuto skutečnost nemůže vyvrátit. Mohu samozřejmě lhát ohledně předmětu mého přemýšlení, nebo se mohu mýlit v odhadu implikace takové myšlenky, faktem nicméně zůstává, že zakouším svoji myšlenku tak, jako nikdo jiný. Když řeknu, že miluji Bachovu hudbu, bylo by aburdní, kdyby mně někdo chtěl přesvědčit o tom, že se pletu a namísto toho mám velikou slabost pro Ivetu Bartošovou. Tato nevyvratitelnost opět není vlastnostní hmoty. Můžu být upřímně pevně přesvědčený o tom, že je moje hypofýza ukrytá v trávicím traktu a i když mně můj lékař vyvede z omylu ohledně lokace této mozkové žlázy, nemůže ve skutečnosti už z principu argumentovat proti tomu, že jsem toto (pomýlené) přesvědčení opravdu zastával. Jednou je řeč o fyzickém objektu (ztracená hypofýza), podruhé o duševním stavu který zažívám (přesvědčení o tom, že mám hypofýzu ve střevech). Obecně platí, že tvrzení o fyzikálních stavech včetně těch o mém mozku (a jeho vlastnostech/stavech) mohou být mylná. Jak jsme však viděli, ve skutečnosti existence mého konkrétního duševního stavu (něco vidím, o něčem přemýšlím) se mýlit nemohu. Je tedy jasné, že fyzické stavy/vlastnosti nejsou identické s mentálními stavy/vlastnostmi a samotný hmotný mozek tak nemůže být plně dostačujícím vysvětlením mého vědomí.

 

Svobodná vůle

Jestliže je naše mysl plně postavená na aktivitě hmotného mozku, nemůže existovat svobodná vůle. Se všemi devastujícími důsledky, které to v důsledku má na vnímání svobody, morálky, zodpovědnosti či trestu. Hmota je totiž samozřejmě zcela v područí pevných zákonů. Nemá smysl poukazovat na nesmírnou složitost mozku s tím, že vlastně ještě nevíme jak funguje. Je-li naše myšlení čistě produktem kusu rosolovité hmoty ukryté ve vypouklém kusu kosti, jsme zcela v rovině naprostého determinismu. Domino ať už je tvořeno tisíci, nebo trilionem dílků vytvářejících ty nejspletitější cesty je v posledku stále jenom takovou aktivitou, jejíž výsledek je dopředu dán ještě před tím, než se první dílek poroučí k zemi a strhne ostatní. Naše myšlenky jsou v takovém případě plně určené mozkovou chemií. Problém je v tom, že ta či ona chemická reakce (domino) není „pravdivá", „ctnostná", nebo třeba „zavádějící". Chemická reakce prostě pouze je. Samotné prohlášení „materialismus je pravdivý" je v rámci takového vnímání reality nesmyslné. Jestliže totiž materialismus opravdu pravdivý je, pak je myšlenka „materialismus je pravdivý" jenom reakcí chemikálií v mozku, které nemohou být ani pravdivé, ani chybné.

Vnímání hodnot, smyslu, pravdivosti či nepravdivosti tvrzení apod. jsou naprosto základním komponentem toho, co dělá člověka člověkem. Je-li toto vše pouze produktem našeho hmotného mozku, žijeme všichni úplně schizofrenicky a v totální iluzi.

 

Rozdílnost duševních a fyzických vlastností

Duševní stavy jsou jevy jako je myšlenka, pocit bolesti, či smyslový vjem. Fyzické stavy poté jevy v mozku či centrální nervové soustavě, které lze popsat za použití chemie, fyziky a biologie. Problém spočívá v tom, že duševní jevy nemají ty stejné vlastnosti jako jevy fyzické. Moje myšlenka na raketoplán Challanger není sedmdesát metrů dlouhá, nic neváží a nenachází se centimetr od mého levého ucha. Na druhou stranu ale mozková aktivita, korelující s mým mentálním stavem již fyzikálně měřitelná je. Budu-li myslet na raketoplán, bude možné zachytit určitou relevantní chemickou reakci, elektrické napětí a podobně. Nebo si se zavřenýma očima zkuste představit řekněme růžový mič. Uvidíte jej ve své růžové barvě, i když nic ve vašem mozku růžové není. Duševní a fyzické stavy mají odlišné vlastnosti a nejsou proto identické.

 

Co říci na závěr? Podobných argumentů existuje mnohem více. Všechny se budou více či méně točit ohledně záhady, proč se při postulovaném materialismu nepovažujeme za objekt, ale subjekt. Vše hmotné se popisuje ve třetí osobě (jako „to"), přičemž ale člověk o sobě smýšlí v osobě první (jako „já").

Přívrženci materialismu budou zcela jistě operovat s tím, že výše uvedené problémy se při naší zatím nedostatečné znalosti lidské mysli a fungování mozku vysvětlí později. Věda na to určitě přijde dáme-li jí čas, řeknou. Problém spočívá v tom, že absolutně není pravdou to, že bychom o mysli a mozku věděli málo. Mnohé z filozofie, umění, literatury, psychologie, politiky nebo historie je v zásadě poznáním lidské mysli. Víme o ní každý více, než o čemkoliv jiném v externím světě. Podobně ani o mozku toho nevíme málo. Za poslední století jsme učinili obrovský pokrok v porozumnění mozku od molekulární úrovně po nervový systém jako celek. Umíme zobrazovat mozkovou činnost v reálném čase, měřit mozkové vlny, operovat...

Navzdory tomu ale opravdu nevíme nic – nic o tom, jak by, i jenom teoreticky, mohla subjektivní zkušenost povstat na základech samotné hmoty. Jistě že víme o korelacích, ale nedokážeme odhalit kauzalitu. (například telefonní sluchátko není příčinnou hovoru, ale nutným prostředkem (korelace) volání mojí ženy (kauzalita). Netušíme jak by něco takového mohla hmota dokázat, postrádáme dokonce vědecké paradigma k utvoření takové představy. Subjektivní duševní stavy se nevyznačují vlastnostmi, které má hmota a my vlastně ani nevíme kde začít odpovídat na otázku „jak subjektivita z materialistického pohledu povstane z prosté hmoty".

Na úplný závěr je dobré si uvědomit, že my kdo se nazýváme dualisty zde neargumentujeme z nevědomosti (tzn. když nevíte co s tím, dosaďte tam duši, Boha apod.). Ve skutečnosti je to přesně naopak. Právě proto, že víme tolik o mysli a mozku, jsme tlačeni do závěru, že mysl je nehmotná. Nejedná se o argument typu „soul of the gaps". Máme tu argument, který vznikl na podkladě dobré znalostí o nepřeklenutelných rozdílech mezi známými vlastnostmi mysli a hmoty.

 

Jiří Lem.

 

Podobné články:

Máme se kvůli robotům obávat o jedinečnost člověka?

Má člověk duši? Argument z rozdílu mezi mozkovými a duševními stavy

Nejsme nic než hmota?

Mysl v písmenkové polévce

Duše hledá vědu

 

Poznámky

Scaling the Secular City, J.P.Moreland,Baker Academic 1987

Život po smrti, D.D´Souza, Ideál 2010

www.evolutionnews.org

Vyhledej

Seznam článků v této sekci

Deset nejzajímavějších nálezů biblické archeologie za 2018 dle Christianity Today


Proč teorie velkého třesku ukazuje na Boha, o kterém svědčí Bible


Zdánlivé biblické kontradikce - užitečné principy k jejich posuzování


Nejen křesťan nese důkazní břemeno


Marek není očitým svědkem Ježíšova života. Bůh ví kde vzal své informace a zda se jim dá věřit


Svoboda, lidská práva či rovnost? Ve světě materialisty nutně pouhé žvásty


Vysvětluje hypotéza existence Boha dobře vznik vesmíru?


Co simulujeme případným vytvořením života ve zkumavce


Problémy se sčítáním lidu a přepracovaným Quiriniem


Náboženství v rozporu s vědeckým pokrokem?


Ateisté? Mají pouze o jednoho boha méně, než křesťané


Lékařská věda k nezvyklým projevům Ježíšova organismu v jeho posledních dnech


Byl Hitler křesťanem?


Jak můžeme věřit evangelijním vyprávěním, když v nich chybí důležité detaily


Starozákonní Bůh kamenem úrazu? Jak naložit s výboji Izraelců v Kenaanu?


Bojíme se hovorů o evoluci? Je to nutné?


Záleží na tom zda byl Ježíš vzkříšen? A lze vůbec chtít něco takového dokázat?


Existoval vůbec v prvním století Nazaret?


Jestliže Bůh existuje, proč jej není vidět? Jak moc rozumné vůbec je věřit něčemu, co nelze spatřit?


Vylučuje mozek myšlenky tak jako ledviny vylučují moč? Proč uvažovat o duši


Proč nemáme pro existenci Boha více důkazů


Bible plná chyb, aneb mnoho povyku pro nic


Vyjímečné tvrzení pouze s vyjímečně přesvědčivými důkazy


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš a Plinius


Co dokazuje mučednická smrt Kristových učedníků?


Spolehlivost biblických textů


Steve Jobs neexistoval. Vymysleli si jej lidé, kteří nevěděli jak funguje Apple iPod


Tma v pravé poledne při ukřižování Ježíše Krista. Mýtus nebo historická realita?


O mlčícím kocourkovi Mikešovi aneb nepřeklenutelné rozdíly mezi člověkem a zvířaty a co z toho také vyplývá


Vedou všechna náboženství k Bohu? Podobenství o slonovi a několika slepcích


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš a Suetonius


Bůh? A proč ne rovnou vodník Česílko nebo Santa Klaus?


Genesis a hliněné desky z Ebly


Ateismus – víra mužů bez funkčních a milujících otců


Je Bůh arogantní egoista?


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš a Tacitus


A kdo teda stvořil Boha? (když jste tak chytrej)


Morální argument pro existenci Boha


Hledání betlémské hvězdy


Víra na způsob vanilkové zmrzliny


Ježíš nikdy netvrdil že je Bůh. Toho z něj udělali až jeho učedníci.


Ježíš nebo Ceasar? Verdikt literárních pramenů


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš u Flavia


Proč věřit pravdivosti zpráv o Ježíšově vzkříšení? Žena jako klíčový svědek


Jak na zlo ve světě a proč se vám to nemusí líbit


Dá se věřit Janovi? O spolehlivosti čtvrtého evangelia


Zlo jako argument pro Boží existenci?


Ztracené knihy Bible?


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš v židovském Talmudu


Spolehlivost textů Nového Zákona ve světle hry na tichou poštu


Jsou všechna náboženství v podstatě stejná?


Takoví normální zabijáci - křesťanství, ateismus a hromada mrtvol


Kosmologický argument pro existenci Boha


Křesťanství a údajný vliv na něj ze strany mysterijních náboženství


Náboženství vzniklo jako projekce našich tužeb


Bibli sepsali lidé - proto jí nemůžeme věřit

Co je apologetika?

Apologetika poskytuje racionální základ pro důvěru v pravdivost křesťanského světonázoru a odpovídá na námitky vznesené proti legitimitě takové důvěry.