Hru na tichou poštu určitě všichni známe. Půvab té hry spočívá v posunu obsahu konkrétní věty mezi začátkem a koncem hry. Největší změnu obsahu vět zaznamenáme při velikém počtu hráčů - každou chvíli někdo přeslechne a nebo pro špatnou paměť dál přepošle pozměněné. Chyby se kumulují o to víc, o co větší je účast na hře a delší čas za námi. Co teprve kdybychom hráli 2000 let?
Proč o tom mluvím? Zeptáme-li se téměř kohokoliv z lidí které denně potkáme na ulici, zjistíme, že jejich představa o shodě současné verze Bible s tou, která vznikala původně kdysi před dvěma tisíci lety, bude bezmyšlenkovitě konceptem hry na tichou poštu velmi ovlivněna. Nemám k dispozici žádný mimořádně reprezentativní vzorek názorů na tuto věc, ale troufám si tvrdit, že lidé obecně houfně věří tomu, že si dnes už nikdo ve skutečnosti nemůže být jist tím, jak to tenkrát vlastně bylo zapsáno. Voda protékající v řece v jednom konkrétním místě dva tisíce kilometrů od pramene přece nemůže být tou stejnou vodou, kterou bychom našli pouhý metr od pramene. Naopak - bude obsahovat celou řadu nejrůznějších příměsí ze svých přítoků a také mnohý kal a balast, se kterým se na cestě potká. Myslím že toto vnímání je pochopitelné.
Vraťme se k příměru s hrou na tichou poštu. Všimněme si, že se v průběhu hry informace dostává dál lineárně. Obdržená kopie zprávy je předána dál, vytvořena další kopie a takto až do konce. Celý průběh hry tu máme co do činění s jedním kusem informace který se mění. Máme tu také mnoho "generací" příjemců a odesilatelů zprávy. Všimněme si dále, že tato zpráva putuje celou dobu verbální cestou.
Proč je to důležité? Je to důležité proto, že toto ani náznakem nepřipomíná způsob, jakým k nám doputovala Bible. Za prvé - způsob předání neprobíhal lineárně ale geometricky. Daná kopie nestála za zrodem jediné další, ale třebas pěti dalších kopií. Těchto pět pak bylo následováno pětadvaceti a dál.......si vězměte kalkulačku.
Další podstatný rozdíl spočívá ve způsobu komunikace obsahu. Zatímco verbální sdělení nemůžeme zpětně analyzovat (pakliže jsme neměli zapnutý diktafon), zachovalé písemné záznamy určitě můžeme. Toto nám přitom výrazně pomůže ve snaze dobrat se původního znění textu.
Dovolte mi ilustraci.
Slečna Magda miluje čokoládu. Nedokáže se ovládnout, aby jí při televizi nesnědla skoro půl kila na posezení. Bohužel se ale tato její záliba projevuje na postavě a Magdě se o jejím boji s touto pochoutkou někdy i zdá. Při jedné takové noční můře má ale Magda sen, ve kterém je jí sdělen recept na určitý lektvar jenž ji, pakliže jej každý den ráno vypije, umožní sníst tolik čokolády, na kolik bude mít peníze. Toto všechno prosím bez všech vedlejších efektů, hlavně pak toho na postavě. Magda se probudí a přes značnou rozespalost načmárá recept na kus volného místa v novinách u postele. Následující den proceduru absolvuje...a světe div se...vše funguje skvěle. Jako ve snu. Magda není příliš podnikavé děvče, zato je ale hodná. Rozhodne se recept nezištně rozeslat pěti ze svých přítelkyň o kterých ví, že mají čokoládu také tuze rády. (Zde musím dodat že Magda je navíc staromilec - recept rozešle napsaný na kusu papíru vlastním písmem v obyčejném dopise). Všechny její přítelkyně posléze udělají totéž.
Jednoho dne se stane velice nepříjemná věc. Magdin džungarský křeček Bedřich jí původní recept rozhryže na kousky a protože byl výrobní proces preparátu velmi složitý, Magda není za nic na světě schopná dobrat se původního znění. Slečna je pochopitelně zoufalá.
Je možné se v této situaci dopátrat původního receptu? Co kdyby se křečci pustili i do kopií které Magda rozeslala svým pěti přítelkyním? Představme si, že se nám nebo Magdě podaří dostat se k celkem třiceti třem kopiím zázračného receptu, které ale už budou od původního originálu vzdáleny přes dva či tři Magdě již neznámé odesilatele. Zkusme si všechny tyto kopie kopií originálu položit před sebe na podlahu. Třicet z třiatřiceti dochovalých kopií budou navlas stejné. V jedné z kopií bude figurovat "rozemeletý" namísto "rozemletý" kmín, tak jak je v třiceti identických verzích. Jedna kopie bude obsahovat lehkou změnu postupu, takže namísto "nakrájejte a pak rozmixujte" zde máme "rozmixujte a pak nakrájejte". Poslední třiatřicátá kopie receptu navíc obsahuje ingredienci, kterou nikde jinde nenajdeme. Můžeme se opravdu dobrat originálního znění? Samozřejmě že ano! "Rozemeletý" je jasná chyba v přepisu. "Mixovat a pak krájet" je ve světle třiceti "krájení a mixování" opět horký kandidát na prostou chybu z nepozornosti. Co se týče přidané ingredience v poslední kopii, pak je jistě i zde malý důvod k pochybám, že je mnohem pravděpodobnější, že tato přísada v původním receptu nefigurovala, než že ji ostatních třicet dva přepisovatelů opomnělo zařadit.
Právě uvedená ilustrace je ve zjednodušené podobě částí náplně práce textových kritiků. Lidé kteří se touto vědní disciplínou zabývají, se tedy snaží analýzou dochovalých kopií daného historického dokumentu (nezáleží zda je náboženské povahy či ne) co nejblíže přiblížit originálnímu textu. Situace a postup jsou zde obdobné jako u našeho Magdina případu. Tam kde jsme u Magdy řešili zda je původně správně "krájení a pak mixování" a nebo naopak "mixování a pak krájení" se i tady setkáváme s rozdíly v pořadí slov mezi jednotlivými kopiemi. Řečtina například umožňuje verš "Jak to tedy je? Jsi Eliáš?" (Jan 1:21) napsat beze změny významu pěti různými způsoby. Pakliže jedna z kopií Magdina receptu nesla překlep v informaci o kmínu, který je namísto rozemletý, "rozemeletý", najdou se podobné překlepy i mezi kopiemi rukopisů Nového Zákona. Písmenka či slova občas vypadávaly, či byly omylem napsány dvakrát za sebou. Někdy se přepisovatel rozhodl text dovyjasnit, nebo doplnit a tak máme třebas v několika kopiích rukopisů Markova evangelia na mnoha místech "Pán" tam, kde se s největší pravděpodobností původně o Ježíši dlouho mluvilo ve třetí osobě. Podobných případů nalezneme celou řadu, přičemž ke všem textová kritika přistupuje podobným způsobem jako Magda při rekonstrukci znění původního receptu. Kdyby platilo, že je metafora tiché pošty platná, byla by pro restaurátora situace zoufalá. Takto však, položí-li vedle sebe všechny dochovalé rukopisy Nového zákona či jejich fragmenty, je schopen porovnat výskyt textových odlišností napříč obrovským množstvím kopií textu a za použití rozmanitých kritérií (např. pravděpodobnější je kratší varianta před delší, varianta často se v rukopisech vyskytující před zřídka kdy se vyskytující, varianta v textu ranější kopie než kopie pozdější, varianta vyskytující se v rukopisech napříč širokým geografickým územím oproti variantě nalezené v kopiích z jediného konkrétního místa apod.) určit, která z variant je pravděpodobně původní. Odhaduje se, že textových variant může být až 200 000. Na první pohled závratná cifra, že? Kritici neopomenou žádnou příležitost k tomu s ní vyrukovat, přičemž jí namísto počtu "textových variant" pro efekt rovnou (a nesmyslně) nazvou počtem "chyb". Co většinou nezmíní je skutečnost, že se stejná textová odlišnost v padesáti rukopisech nepočítá jako jedna ale jako padesát textových variant. Počty pak rychle rostou. Tím spíše, když si řekneme, že částečně či plně dochovalých řeckých rukopisů máme na starověký text neuvěřitelných téměř 5 700, a syrských, koptských, arabských či latinských překladů dalších 9 000. Čím větší je počet kopií, tím větší je samozřejmě i pravděpodobnost výskytu nesrovnalostí. Spolu s tím nicméně naštěstí i logicky obrovsky roste prostor dobrat se originálního textu. Není to tak, že nevíme co text komunikoval, pouze se tážeme kterou z verzí textu označit jako původní.
Jaký je tedy závěr? Předně, neexistuje žádná paralela mezi způsobem jakým se předávalo novozákonní poselství a hrou na tichou poštu. Na rozdíl od jediného "zprávu vysílajícího subjektu" zde existovalo veliké množství osob, jenž text o kterém byli přesvědčeni, že je slovem Božím velmi pečlivě kopírovali a to nejen jednou, ale mnohokrát. Při obrovském množství kopií (jenom těch které se dochovaly je téměř 14 000) logicky došlo k relativně velkému počtu drobných odchylek které jsou nicméně téměř všechny gramatické povahy. Textoví kritici Westcott and Hort odhadují, že 98,3% všech variantních čtení jsou takového charakteru, že nijak nemění smysl textu. (1) Patrně nejvýznamnější osobnost na tomto poli, nedávno zesnulý princetonský profesor Bruce Metzger udává, že při kopírování novozákonních dokumentů došlo k přesnému předání v 99,5%. (2) Je zřejmé, že si nemůžeme být jisti celými sto procenty. Známý historik Philip Shaff tento fakt uznává, ale zároveň udává, že v celém Novém zákoně existuje pouze nějakých asi padesát významnějších rozdílů, z nichž "ani jeden nemá vliv na článek křesťanské víry, nařízení či povinnost, které by nebyly bohatě podloženy i jinými a nezpochybnitelnými pasážemi Písma, nebo jeho celkovým vyzněním." (3) N.T.Robertson je názoru, že skutečný problém se týká jenom asi jedné tisíciny celého novozákonního textu, což by znamenalo že text je z 99,9% bez vážnější variantní alternativy! (4) Uzavřu citátem z úst jednoho z nejvýznamnějších textových badatelů dvacátého století, kurátora britského muzea Sira Frederica Kenyona, který říká: "Počet rukopisů Nového zákona, jeho raných překladů a citátů nejstarších pisatelů církve je tak veliký, že je prakticky jisté, že je správné čtení jakékoliv sporné pasáže zachováno v té či oné z těchto starověkých autorit. Něco takového se nedá říci o žádné jiné starověké knize na světě." (5)
Jiří Lem.
Podobné články:
Bibli sepsali lidé - proto jí nemůžeme věřit
Dá se věřit Janovi? O spolehlivosti čtvrtého evangelia
Poznámky
1. N.Geisler, Baker Encyclopedia of Christian Apologetics
2. B. Metzger, Chapters in the History of New Testament Textual Criticism, Manuscripts of the Greek Bible
3. P. Schaff, Companion to the Greek Testament and English Version
4. A. T. Robertson, An Introduction to the Textual Criticism of the New Testament
5. F. Kenyon, Our Bible and the Ancient Manuscripts