Věda

Čas od času nám populární tisk přinese senzační zprávu o nálezu toho či onoho chybějícího článku, tranziční fosílie, která má demonstrovat pravdivost evolučního příběhu o postupné přeměně organismů ve stále složitější formy. Téměř vždy je to přitom doprovázeno tak obrovským nadšením a mediálním humbukem, že mnohé možná napadne se ptát, zda je vývojová teorie opravdu tak pevně etablovaným vědeckým faktem, jak je někdy slyšet.

Je svým způsobem fascinující, jak nesmírně odlišně interpretují ta stejná fosilní data jednotliví vědci. Pro většinu je mezičlánků dostatek, přičemž ty které máme, prý zcela dostatečně ilustrují společný původ s modifikací. Obávám se, že právě o takových vědcích mluvil přední americký paleontolog Niles Eldridge když řekl: „Očekávání podbarvilo vnímání do takové míry, že ten úplně nejzřejmější fakt evoluční biologie - totiž absence jakýchkoliv změn - je jenom vzácně začleněn do jakékoliv vědecké představy toho, jak se život doopravdy vyvíjel". (1) Jsou ale mnozí další. Pro ty je naopak nedostatek přechodných forem mezi jednotlivými organismy natolik výrazným problémem, že standardní evoluční paradigma opouštějí nebo se uchylují k pozoruhodným alternativám. Jedním z takových vědců je například proslulý harwardský paleontolog Stephen Jay Gould. Před několika málo lety zesnulý Gould, byl sice zapřisáhlým nepřítelem kritiků evoluce z řad biblických křesťanů, mohli jste od něj ale nicméně slyšet například následující slova: "Obrovská vzácnost přechodových forem ve fosilním záznamu přetrvává jako tajemství paleontologie. Evoluční stromy, které zdobí naše učebnice, mají data pouze na špičkách svých větví. Vše ostatní je výsledkem domněnek (jakkoliv racionálních), ne však fosilních nálezu samotných." (2) Gould přišel s teorií přerušované rovnováhy (druh po většinu času zůstává stabilní, mění se pouze v krátkých obdobích) právě proto, aby se s chybějícími přechodovými formami ve fosilním záznamu vypořádal. Čech, profesor evoluční biologie Jaroslav Flégr, je se svým konceptem „zamrzlé evoluce" (3) další z těch, kdo se poctivě snaží vypořádat se skutečností, že zkameněliny žádnou evoluci neznají.

Nejsem paleontolog a nepředstírám v tomto vědním odvětví žádnou zvláště hlubokou znalost. Chci nicméně ukázat na určitý problém, který myslím výrazně zpochybňuje představu, že nám jakékoliv nalezené fosilní pozůstatky mohou už z principu prokázat historický evoluční vývoj daného organismu. O co jde? Zvíře, které po své smrti zanechá fosilní záznam totiž neumřelo s rodným listem a jeho případné místo v jakémkoliv evolučním žebříčku není nic jiného, než naší vědecky neověřitelnou interpretací. Seniorní editor časopisu Nature, paleontolog Henry Gee připomíná, že způsob jakým na danou fosílii stranou jejího zařazení do konkrétní vývojové linie nahlížíme, není nic jiného, než lidská konstrukce vytvořená v souladu s naším výchozím předpokladem či rovnou předsudkem. (4)

Vybavte si hypotetický Darwinův strom života, kde dole je jediný kmen, představující společného předka všech nyní žijících organismů. Kmen se pozvolna rozšiřuje a větví na jednotlivé ratolesti, které nám přibližují představu postupného oddělování menších skupin organismů z těch spodních větších. Podržte obrázek v hlavě a já si teď vypomůžu s vypůjčenou metaforou. Řekněme, že se díváte na Zemi z družice. Hledíte právě na Evropu a napadlo vás, že by bylo zajímavé zaměřit se na návaznost silničních komunikací vedoucích z Gdaňsku u Baltického moře až po sicilské Palermo. Když by bylo dobré počasí, mohli byste teoreticky vidět hustou síť někdy navzájem propojených pěšin, cest, silnic či dálnic, po kterých se dá z Gdaňsku do Palerma dojet. Co když je ale počasí velice špatné a kvůli mrakům a mlze vidíte kratičký úsek nějaké komunikace vedoucí od severu k jihu pouze zhruba jednou za tisíc kilometrů? Co myslíte? Je vážně oprávněné z jednoho zahlédnutého, kilometr dlouhého, úseku na jih mířící komunikace někde u Varšavy a pak jiného podobně krátkého dílu silnice u Salzburgu vyvodit, že tyto dva kilometrové silniční úseky jsou spojené? Samozřejmě že ne, takový závěr by byl čirou spekulací.

Vraťme se teď k samotným fosíliím, konkrétně například k pozůstatku tvora, kterému dali jméno Ida. Před dvěma lety byla hvězdou novinových titulů, přičemž se jí dostalo slávy, jakožto chybějícímu článku v evoluci primátů. Důvodem byla skutečnost, že její tělesné charakteristiky (morfologie) leží na Darwinově hypotetickém stromu života mezi dvěma skupinami organismů, které se tedy právě svými tělesnými znaky zdála spojovat. Její stáří bylo odhadnuté na 47 milionů let.

Jelikož je moderní člověk ve fosilním záznamu doložen po dobu zhruba 100 000 let, je mezi ním a jeho domnělou předchůdkyní Idou 46,9 milionů let. Práce paleontologů spočívá ve snaze zaplnit tuto obrovskou mezeru jinými fosilními nálezy, na kterých by byl patrný vývoj. Nedá se přitom říct, že je mezera úplně prázdná, jelikož hrstka kandidátů existuje. Mluvím především o známé Lucy, jejíž prodlévání na africkém kontinentě se odhaduje na dobu před třemi miliony let. I tak tu nicméně pořád máme 44 milionů let „tmy".

Při pohledu na Evropu zahalenou mraky, je nemožné říct, zda dva nebo tři kratičké úseky silnice, které vedou zhruba stejným směrem, ale jsou od sebe enormně vzdáleny, opravdu tvoří jeden spojitý celek. Jak víme, že nás úsek komunikace zahlédnutý u Varšavy zavede skrze mlhu k Salzburgu a odtud do Palerma? Podobně i s fosíliemi. Jakou můžeme mít jistotu, že je daný fosilní zástupce opravdu předchůdcem jiného tvora ve chvíli, kdy jsou od sebe vzdáleni miliony let? Odpověď je nasnadě. Takovou jistotu nám exaktní věda dát nemůže. Na to, abychom takovou jistotu deklarovali, musíme apriori předpokládat to, co jsme vlastně chtěli dokázat - společný původ. Musíme nejdříve předpokládat a věřit v existenci řetězu, abychom posléze mohli mluvit o jeho jednotlivých článcích. Existoval ale někdy vůbec takový řetěz? Podobné tělesné charakteristiky organismů nemusí nutně svědčit o tom, že jsou navzájem spojené společnou evoluční historií. Mohou být totiž docela dobře výsledkem práce stejného designéra, který nemá potřebu měnit osvědčené postupy.

Nemohu si pomoci, ale mám za to, že přicházet s bombastickými tvrzeními o nálezu chybějícího článku je od grantů chtivých vědců a lehkomyslných novinářů nečestné a hloupé. Něco podobného si ostatně myslí i již zmiňovaný Henry Gee z Nature který shrnuje: „Vzít řadu fosilií a tvrdit, že reprezentují linii původu od předků není vědecky testovatelnou hypotézou, ale prohlášením, které má stejnou platnost jako pohádka na dobrou noc – může být zábavné, možná poučné, ale ne vědecké. (5)

Jiří Lem.

P.S. Na obrázku nahoře je Indohyus - prý velmi žhavý kandidát na "chybějící mezičlánek" mezi suchozemskými živočichy a velrybami.