Podle mé zkušenosti smýšlí značná část lidí o evangeliích nejasně jako o dokumentech, které vznikly více či méně divokým kopírováním nějakého původního materiálu. Mají snad představu, že na začátku opravdu byl určitý divotvorce a mudrc Ježíš, o jehož životě a skutcích kdosi něco poněkud přikrášleného napsal. Zprávy se poté domněle chytili další, kteří ač Ježíše sami neznali, použili tuto výpověď k tomu, aby na její kostře vystavěli vlastní verzí událostí. Mohla tak podle nich vzniknout evangelia v podobě, jak je známe dnes. Opravdu mohla? Podívejme se, jak tuto představu vyvrátit pohledem na samotná čtyři evangelia.
Argument, který budu demonstrovat na vybraných deseti případech, není nový. Přišli s ním již v devatenáctém století lidé jako Edmund Bennett či John James Blunt. V poslední době jej obživil profesor filozofie z Western Michigan University Timothy McGrew, který z něj udělal cosi, jako vlajkovou loď svého apologetického působení.
Důkaz na základě neplánované shody je kumulativním argumentem, jehož cílem je ukázat na to, že evangelia do velké míry reflektují nezávislou znalost událostí, kterou jejich autoři měli. Není zde důležité jestli se ztotožňujete s často přijímanou tezí o tom, že první evangelium, které spatřilo světlo světa bylo Markovo a že z něj ostatní synoptici (Matouš a Lukáš) při tvorbě svých zpráv částečně čerpali. Podstatné je, že tento argument prokazuje to, že každý z jednotlivých evangelistů měl vlastní, na druhých nezávislou, znalost historických událostí Ježíšova života.
Jak tento argument funguje? Možná bude nejlepší podívat se nejdříve na konkrétní případy.
1.)
Lukáš 23:1-4
Tu povstalo celé shromáždění a odvedli ho k Pilátovi.Vznesli proti němu žalobu: „Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále."Pilát mu položil otázku: „Ty jsi král Židů?" On mu odpověděl: „Ty sám to říkáš."Pilát řekl velekněžím a zástupům: „Já na tomto člověku žádnou vinu neshledávám."
Když se nad situací zamyslíte, možná vás napadne naprostá nelogičnost Pilátova chování. Máme tu chlapíka, (kterého mimochodem stávající císař Tiberius zrovna nemusí), jehož hlavním úkolem je zamezit tomu, aby se ti chronicky odbojní Židé bouřili. Poté, co mu Ježíš židovským idiomem té doby jasně sdělí, že je králem Židů, se jinak prchlivý Pilát namísto rozčilení a okamžitému předání Ježíše trestu upokojí a začne ostatní ubezpečovat o tom, že na něm vinu nenalézá. Fascinující. Nelogické.
Nyní se ale podívejme na paralelní pasáž v Janově evangeliu
Jan 18:33-38
Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?"Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?" Pilát odpověděl: „Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?" Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán židům; mé království však není odtud. "Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."Pilát mu řekl: „Co je pravda?" Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám."
Informace, které nám ve svém evangeliu podává Jan, zaplňují mezeru ve vyprávění evangelisty Lukáše. Lukáš, jak jsme viděli, čtenářům nevysvětluje, proč by Pilát měl chtít Ježíše osvobodit. Vždyť mu přece oznamuje, že je král! K úplnému pochopení se můžeme podívat právě sem k Janovi, který odkrývá více z konverzace. Dozvídáme se tu, že důvodem pro Pilátovu reakci je Ježíšovo vysvětlení, že jeho království není z tohoto světa. Pilátovi by tedy v tomto světě problémy nedělal a není pro něj proto nebezpečný.
2.)
Matouš 26:67-68
Pak mu plivali do obličeje, bili ho po hlavě, někteří ho tloukli do tváře a říkali: „Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil!"
V textu výše nám Matouš popisuje, co se dělo bezprostředně poté, co velekněz při Ježíšově výslechu došel přesvědčení, že se Ježíš rouhá a je proto hoden smrti. Věc, která by při čtení samotného Matoušova evangelia čtenáři nedávala smysl, se skrývá ve výzvě těch, kdo Ježíše bijí. Proč má hádat, kdo jej udeřil? Nevidí je snad?
Odpověď nám dá popis identické situace z pera jiného evangelisty, tentokrát Lukáše:
Lukáš 22:64
Muži, kteří Ježíše hlídali, posmívali se mu a bili ho; zavázali mu oči a ptali se ho: „Hádej, proroku, kdo tě uhodil."
Lukáš doplňuje Matouše uvedením informace o tom, že Ježíš je nucen snášet začátek svých útrap se zavázanýma očima.
3.)
Marek v 6:31 píše o tom, že v určitém momentu Ježíš apoštoly „stahuje" z terénu trochu si odpočinout, neboť „stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst". Jakkoliv však nevysvětluje, co tak mimořádného se vlastně dělo. Dozvíme se to, až od apoštola Jana, který ve svém popisu identické události v Jan 6:4 krátce zmíní, že „blízko byly židovské svátky velikonoční".
4.)
Matouš (8:14-16) popisuje, jak Ježíš jednoho konkrétného dne v Kafarnaum vyléčil v Petrově domě jeho tchyni z migrény. Poté Matouš zmíní, že večer toho stejného dne k Ježíši začali lidé přinášet mnohé nemocné, aby je také uzdravil. Proč s tím ale čekali až do večera? Nedává to valného smyslu, dokuď se na popis toho stejného příběhu nepodíváte do Marka 1:21. Marek, který byl podle nejstarších křesťanských tradic znám jako Petrův společník, dodává, že ten den byla sobota a naši malou záhadu tak vysvětluje. Židé jednoduše respektovali zákaz nošení břemen (nemocných na nosítkách). Své blízké k Ježíšovi nesli až po západu slunce, kdy podle židovského počítání Šabat končil.
5.)
Lukáš (9:36) popisuje velice neobyčejnou zkušenost tří učedníků, kteří byli Ježíšem vybráni k tomu, být na jisté hoře svědky jeho proměnění a následného hovoru s lidmi, kteří se na místě objevili, ač byli již mnoho set let po smrti (Mojžíš, Eliáš). Lukáš líčí jak „Ježíšova tvář nabyla nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo" Pro učedníky to byla bezesporu mimořádná událost (což je ostatně i na Petrově projevu v textu vidět). Celý ten Lukášův popis končí konstatováním, že učedníci o celé té věci nikomu nic neřekli. Proč? Potkáte se s Markem Antoniem a praotcem Čechem a nikomu o tom neřeknete? Samozřejmě to nedává smysl dokud si u Marka (9:9) v jeho zápise nevšimneme, že Ježíš jim tenkrát nakázal „aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých".
6.)
Jan v 6:5 vypravuje známý příběh o nasycení pěti tisíc. Popisuje, jak Ježíš sleduje shromažďující se davy lidí, kteří k němu v pustině přicházejí. Ptá se potom Filipa, jednoho z dvanácti učedníků, kde se dá na tomhle odlehlém místě nakoupit chleba pro tolik lidí. Proč zrovna Filipa? Kdyby si Jan příběh vymýšlel, nebylo by lepší nechat tuto otázku adresovat Jidášovi, o kterém Jan (a nejen on) mluví jako o tom, kdo se staral o peníze? Jan si ale nic nevymýšlel. Ježíš se ptá Filipa prostě proto, že se to tak stalo. Rozuzlení nalezneme ve zmínce, kterou učiní evangelista Lukáš, který děj té stejné zázračné události umisťuje do okolí Bethsaidy, přičemž z pasáže v Jan 1:44 víme, že Bethsaida byla Filipovým rodištěm. Otázka na Filipa tedy byla navýsost logická.
7.)
Po svém vzkříšení se při setkání s učedníky Ježíš v Janově evangeliu 21:15 táže Petra, zda jej miluje více než ostatní. Čteme-li pouze Janovo evangelium, nikdy nepochopíme smysl té otázky. Pro vysvětlení se musíme pustit do četby jiné novozákonní knihy, tentokrát evangelia podle Matouše. Matouš v 26:31-33 popisuje, jak Ježíš učedníkům odkrývá blízkou budoucnost a oznamuje jim, že po svém zatčení ho všichni opustí. Matouš pak věnuje pozornost Petrově reakci během níž Ježíše přesvědčuje o tom, že i kdyby jej všichni opustili, tak on rozhodně ne! Popis této situace Jan do svého evangelia nezačlenil a proto je jím zaznamenaná otázka Ježíše po míře Petrovy lásky ve světle jeho nedávné zrady, nesrozumitelná.
8.)
V Matouši čteme, jak se tetrarcha Herod prvně doslechl o Ježíši. Dle Matouše se obrátil na své sluhy a nabídl jim vlastní vysvětlení toho, kým zřejmě Ježíš je. Číst jenom Matouše, nebude nicméně Herodovo počínání dávat přílišný smysl. Proč by se měl zrovna člověk jako Héródés Antipas vybavovat se svými sluhy o něčem podobném? Vysvětlení najdeme při bedlivém čtení Lukášova evangelia (8:3) kde se při zmínce o ženách, které se o Ježíše a jeho učedníky staraly a chodily s nimi, dozvíme o tom, že jednou z nich byla Jana, žena Herodova správce Chuzy. Lukáš nám dodává informaci, kterou Matouš nepovažoval za důležitou, že totiž Herod ví o tom, na koho se ve svém okolí obrátit, je-li řeč o Ježíši.
9.)
Marek nám v 14:57-58 a 15:29 popisuje, jak se Ježíšovi nepřátelé vděčně chytají jeho údajných slov o zboření chrámu ve třech dnech. Při četbě Marka se vesměs neptáme, čeho se toto téma týká. Navzdory tomu, že Marek o zboření chrámu Ježíšem nikdy předtím nemluví a my tak nevíme o co jde. A nebo víme? Víme, protože o Ježísově prohlášení „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím" (mluvil o chrámu svého těla – vzkříšení) referuje Jan ve svém podání Ježíšova života v 2:19.
10.)
Matouš v 11:21 zaznamenává Ježíšovo provolání: „Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání." O jakých mocných skutcích ve městě Betsaida je tu ale vlastně řeč? Mluví o nějakých Matouš? Nikoliv, nemluví. K vysvětlení musíme zajít k Lukášovi, který ve své knize v deváté kapitole právě do Betsaidy zasazuje zázračné nasycení pěti tisíc.
Tolik tedy konkrétní příklady, kterých lze uvést ještě mnohem více.
Ve čtyřech samostatných evangelijních výpovědích, (které jsme si z důvodu začlenění mezi dvoje desky jediné knihy zvané Nový zákon trochu odvykli vnímat jako úplně separátní historické dokumenty) nacházíme případy, kdy je stejná situace popsána ve dvou z těchto evangelií nepatrně odlišně. To samozřejmě není překvapení, dva lidé budou vždy o stejném zážitku mluvit každý s vlastním subjektivním důrazem a úhlem pohledu. Co je pro nás v tuto chvíli důležitější, je skutečnost, že se často při těchto paralelních podáních setkáme se situací, kdy se v jednom evangeliu vyskytne detail, který v kontextu onoho samotného evangelia nedává smysl. Věc která tam ne úplně pasuje, na nic nenavazuje a podobně. Ten smysl se nám nicméně vynoří poté, co se na identický příběh podíváme skrze podání dalšího evangelisty. Určité jiné evangelium dodá chybějící vysvětlení a záhada prvního evangelia se tak vysvětluje druhým. Jednou či dvakrát to jistě může být náhoda. Při větším výskytu takových situací se ale prudce zvyšuje pravděpodobnost nezávislosti jednotlivých zdrojů, kterým se tak dostává mnohonásobného potvrzení. Z výše uvedeného je zřejmé, že zde máme co do činění s materiálem, který nebyl kopírován z nějakého primárního předchozího zdroje. Z kopírky vám nevyleze dokument, který má oproti originálu řádky navíc. Podobně se tím také vylučuje představa, že se v evangeliích setkáváme s nějakou fikcí nebo fabulací. Osoba, která si vymýšlí příběh, který pak vydává za pravdivý, nenechává ze snahy nevzbudit podezření otevřené konce. Neklade otázky které klást nemusí. Jednotlivá evangelijní podání do sebe nádherně zapadají jako kousky puzzle. Jak je to nicméně možné, když jsme dílky vysypali ze čtyř různých krabic? Jedině tak, že autor každé z těchto skládaček komponenty vytvářel s vizí tvorby toho stejného obrázku, který chtěli vytvořit i zbylí tři. Každý z nich měl přímou nebo blízce zprostředkovanou zkušenost s Ježíšovým životem a skutky. Evangelisté tak prokazatelně každý sám za sebe nezávisle odkazují k společné objektivní historické zkušenosti.
Jiří Lem.
Podobné články:
Bible plná chyb, aneb mnoho povyku pro nic
Mohlo být židovské teologické myšlení důvod pro vznik víry učedníků v Kristovo vzkříšení?
Ježíš nikdy netvrdil že je Bůh. Toho z něj udělali až jeho učedníci
Proč věřit pravdivosti zpráv o Ježíšově vzkříšení? Žena jako klíčový svědek
Dá se věřit Janovi? O spolehlivosti čtvrtého evangelia
Spolehlivost textů Nového zákona ve světle hry na tichou poštu