Biblické křesťanství má odpovídající a přijatelné vysvětlení zdroje a významu lidské osobnosti. Její zdroj je dostatečný - Bůh mající osobnost jako Trojice. Bez tohoto zdroje lidem nezbývá než odvozovat svoji osobnost od něčeho, co osobnost nemá (plus času a náhody)... Buď na počátku všeho stojí něco, co má osobnost, nebo zde máme to, co bez časového sledu náhodně chrlí nějaká neosobní síla. To, že druhou možnost lze obestřít konotačními slovy, na situaci nic nemění. Slova, jichž se užívá ve východním panteismu, teologická slova, jako například Tillichův "zákon bytí", sekulární posun od hmoty k energii a pohybu - to vše se nakonec vrací k něčemu, co osobnost nemá, plus času a náhodě. Pokud je toto opravdu jediná odpověď na lidské osobnosti, pak osobnost není nic než iluze, jakýsi nechutný žert, který nevylepší ani to nejdovednější sémantické žonglování. Přijmout, že osobnost pochází z něčeho, co osobnost nemá, nám umožní jenom mystický skok. Právě do takového postavení byl dotlačen Teilhard de Chardin. Jeho řešení je jen mystickým řešením pozůstávajícím z pouhých slov. Protože tito lidé nechtějí přijmout jediné vysvětlení, které může souhlasit se skutečnostmi jejich vlastních zkušeností, stávají se metafyzickými kouzelníky. Nikdo z nich nepředložil myšlenku, o jejím dokazování nemluvě, jíž by vysvětlil, jak z neosobního začátku, plus času a náhody vzniká osobnost. Naši pozornost odvádí nekonečné množství slov, a hle, osobnost se objevuje z klobouku...V důsledku toho musí myslitel říci, že člověk je mrtvý, protože osobnost je jenom fata morgána, a nebo musí svůj rozum nechat za dveřmi a překročit práh ke skoku víry.
Filozof a teolog Francis Schaffer v Ten který je skutečností, Návrat domů 1994