Od roku 1912 byly nalezeny mnohé fosilie hominidů a na rozdíl od Piltdownu (právě rok 1912) se zdají být pravé. Některé mají rysy vzdáleněpřipomínající lidoopy, zatímco jiné jsou bližší člověku. Ale dokonce i o pravé fosilie, které svědčí o původu člověka, se vedlo tolik typických sporů, že je v roce 1970 antropolog John Nappier pojmenoval „kosti sváru“. Zdá se, že každý nový objev tento svár jen zostřuje, místo aby jej vyřešil. V roce 1982 oznámili američtí paleontologové Niles Eldredge a Ian Tatersal, že je „mýtem, že je tu objevována evoluční historie živočichů. Kdyby to byla pravda,“ napsali, „člověk by mohl důvěřivě očekávat, že čím více fosilních nálezů hominidů se najde, tím jasnější bude příběh lidské evoluce“ Ale pokud se o tom dá zatím vůbec něco říct, děje se naprostý opak.“ Jsou pro to přinejmenším dva důvody.
Jeden spočívá v tom, že fosilní důkazy zanechávají příliš mmnoho místa pro různé interpretace. A další důvod je v tom, že subjektivita, (která připravila cestu např. pro piltdownský podvrh) pokračuje a neustále narušuje výzkum původu člověka.
Fosilní důkazy zanechávají příliš mnoho místa pro různé interpretace....protože jednotlivé exempláře mohou být rekonstruovány mnoha rozličnými způsoby a protože fosilní nálezy nemohou prokázat vztahy předek – potomek. Jedna známá lebka nalezená v roce 1972 v severní Keni úplně měnila svůj vzhled podle toho, jak byla horní čelist spojena se zbytkem lebky. Roger Lewin se zmiňuje o jednom případu, kdy paleoantropologové Alan Walker, Michael Day a Richard Leakey zkoumali dvě části „lebky 1470“. Podle Lewina Walker řekl: „Mohli byste držet horní čelist vpředu a udělat z toho dlouhý obličej, nebo ji zastrčit, a obličej udělat krátký...Jak ji budete držet, záleží čistě na vašem úsudku. Bylo velice zajímavé pozorovat, co s ní lidé dělají.“ Lewin píše, že Leakey si na tento fakt také vzpomíná: „Ano. Když jste ji drželi jedním způsobem, vypadala jako určitý druh člověka, a když jste ji drželi odlišným způsobem, vypadala jako úplně někdo jiný.“
Zcela nedávno vyzval časopis National Geographic čtyři umělce, aby zrekonstruovali postavu ženy ze sedmi fosilních kostí, které měly patřit ke stejnému druhu jako lebka 1470. Jeden umělec nakreslil stvoření s ubíhajícím čelem a čelistmi, které vypadaly jako u nějakého dinosaura se zobákem. Jiný umělec nakreslil docela dobře vypadající současnou Afroameričanku s neobvykle dlouhými pažemi. Třetí nakreslil poměrně vychrtlou ženu s pažemi jako gorila a obličejem jako hollywoodský vlkodlak. A čtvrtý nakreslil postavu pokrytou chlupy šplhající na strom, s korálkovýma očima, svítícíma zpod silného obočí podobného gorilímu. Tato pozoruhodná sbírka kreseb jasně ukazuje, jak může být jednoduchá sbírka kostí rekonstruována množstvím rozličných způsobů. Kdokoli hledající mezičlánek, který by se hodil do pořadí od lidoopů k člověku, by si mohl vybrat kterýkoli z těchto obrázků, jenž by tam nejlépe sedl. (Není překvapením, že silně prodarwinisticky zaměřený National Geographic skryl tyto odhalující kresby na nečíslované stránce mezi inzeráty na konci časopisu).
Další důvod, proč fosílie nevyřešily problém původu člověka, spočívá v obtížnosti či nemožnosti určit vztahy předek – potomek z fosilních nálezů. V roce 1981 Constance Holdenová napsala: „Primární vědecký důkaz tvoří politováníhodně malá hromádka kostí, z nichž by se měla vybudovat celá evoluční historie člověka. Jeden antropolog srovnal tento úkol se snahou rekonstruovat osnovu Vojny a míru z třinácti náhodně vybraných stránek“.
Henry Gee, hlavní přispěvatel časopisu Nature, je ještě pesimističtější. „Žádné fosílie nebyly pohřbeny spolu se svým rodným listem, „ napsal v roce 1999, „a časové intervaly oddělující jednotlivé fosilní nálezy jsou tak dlouhé, že nemůžeme říci nic definitivního o jejich možném spojení z hlediska předka a potomka.“ Je samo o sobě dost obtížné, ačkoliv máme spoustu písemných zpráv, vystopovat příbuzenskou linii určitého člověka několik stovek let nazpět. Když máme pouze fragmentární fosilní nálezy a když se to týká bádání v období před miliony let – jak to Gee nazývá – „v hloubi času“ - je takový úkol skutečně nesplnitelný.
Gee se dívá na každou fosílii jako na „izolovaný bod bez jakéhokoliv známého spojení s jakoukoliv jinou fosílií, přičemž všechny plují v ohromném moři neprobádaných časových úseků.“ Poukazuje například na to, že všechny důkazy evoluce člověka „z doby před 10 až 15 miliony let – tj. několik tisíc generací žijících lidí – se vejdou do nevelké krabice“.
Takže konvenční obraz evoluce člověka jako linie předků a potomků je „naprostý a nepodložený lidský výmysl, přizpůsobený tak, aby vyhovoval lidským představám“. Pokud to vyjádříme ještě víc bez obalu, můžeme podle Geeho učinit následující závěr: „Jestliže vezmeme pořadí fosilních nálezů a budeme tvrdit, že představují rodokmen lidského rodu, nepůjde o vědeckou hypotézu, kterou bychom mohli ověřit, ale o odhad, který má stejnou platnost jako pohádka na dobrou noc – je zábavná, možná dokonce i poučná, ale v žádném případě není vědecká“.
Pokud lze jednotlivé fosílie interpretovat mnoha rozličnými způsoby a pokud evoluční historie nemůže být rekonstruována z fosilních nálezů, odkud se vůbec objevily zprávy o evoluci člověka?
Na schůzi Britské asociace pro pokrok vědy se na počátku 80. let 20. století oxfordský historik John Durant zeptal: „Nemohlo by to být tak, že teorie o evoluci člověka stejně jako „primitivní“ mýty prosazuje hodnotové systémy svých tvůrců tím, že historicky odráží jejich představy o sobě a o společnosti v níž žijí?“ Později Durant napsal: „Jistě má smysl se ptát, jestli myšlenky o evoluci člověka mají mít v podstatě stejné funkce jak v předvědecké, tak i vědecké kultuře...Čas od času se ideje o původu člověka při bližším prozkoumání ukážou jako zrcadlo, které nám řekně stejně tolik o přítomnosti jako o minulosti a o našich vlastních zkušenostech našich dávných předchůdců.“ A na závěr prohlásil: „Jak se tak věci v současnosti mají, velice potřebujeme demytologizaci vědy.“
O několik let později antropolog Dukeovy univerzity Matt Cartmill na schůzi Americké antropologické společnosti řekl, že některé aspekty jejich oboru leží „v oblasti ideologie a náboženství, pokud to definujeme obecně“. Jak napsal autor přírodovědeckých knih Roger Lewin, většina antropologů na to reagovala následovně: „No předpokládám, že na počátku bývala práce vědců ovlivňována například ideologií, mytologií atd. - ale teď už ne, ne teď, kdy je antropologie skutečně vědecká.“ Cartmill však reagoval neústupně: „Tato tendence zachraňovat vědecký image odmítáním mytologické součásti našeho vědeckého oboru poškozovala paleoantropologického myšlení po většinu 20. století.“
V oddělení pro postgraduální studium v Yale koncem 70. let 20 století udivovala paleoantropoložka Misia Landauová podobností mezi popisem evoluce člověka a starými lidovými příběhy. V knize kterou o tom v roce 1991 vydala, Narratives of Human Evolution, tvrdila , že „mnohé klasické texty v paleoantropologii“ byly „ovlivněny rámcem tradičních vyprávění stejně jako důkazním materiálem.“ Typický rámec takovýchto lidových vyprávění vypadá tak, že pojednává o hrdinovi (tj. o našem předkovi), který opustil relativně bezpečný úkryt na stromech, vydal se na nebezpečnou pouť, získal různé dary, přežil několik zkoušek a nakonec se změnil ve skutečnost lidskou bytost.
Když paleoantropologové chtějí vysvětlit, jak skutečně probíhala evoluce člověka, používají podle Landauové čtyři hlavní události. Jedná se o: sestoupení ze stromů na zem, vývoj vzpřímené postavy, získání inteligence a jazyka a vývoj technologií a společnosti. Ačkoliv Landauová nalezla tyto čtyři prvky ve všech popisech člověka, jejich pořadí kolísalo podle názorů vypravěče. Proto z toho vyvodila závěr, že „témata nalezená v současných paleoantropologických spisech...daleko přesahují fakta, která by bylo možné získat ze studia samostatných fosílií a ve skutečnosti kladou těžké břemeno interpretace na fosilní nálezy – břemeno, od něhož si lze ulehčit umístěním fosílií do již dříve existujících bájných příběhů.“ Jinými slovy, paleoantropologové jsou vypravči pohádek.
Mýtické prvky jsou při studiu lidského původu stále přítomné. V roce 1996 kurátor Amerického přírodopisného muzea Jan Tattersall uznal, že „v paleoantropologii jsou modely, jak je vnímáme, důsledkem jak našich podvědomých myšlenkových pochodů, tak samotných důkazů“. Geoffrey Clark, antropolog Arizonské státní univerzity, vyjádřil podobný názor, když v roce 1997 napsal: „Vybíráme mezi alternativními soubory výzkumných závěrů v souladu s našimi předsudky a předpoklady – což je proces jak politický, tak subjektivní.“ Clark prohlásil, „že paleoantropologie má podobu vědy, ale chybí jí podstata.“
Co nám může paleoantropologie vzhledem ke své vysoce subjektivní podstatě – kterou uznávají sami její vlastní příslušníci – říci o původu člověka?
Je jisté, že lidský druh má svoji historii. Byly nalezeny mnohé fosílie, které se zdají být pravé, a mnohé z nich mají určité rysy, jež se podobají lidoopům, a jiné, které jsou lidské. S těmito prohlášeními by určitě všichni paleoantropologové souhlasili. Když dojde na rekonstrukci celých jedinců nebo na historii evoluce člověka, je však obtížné nalézt shodu. Jednou oblastí sporů je, kolik druhů lidoopů a hominidů žilo vedle sebe v jednom časovém období. „Scelovači“ mají tendenci směstnat všechny exempláře do jednoho nebo několika málo druhů, zatímco „rozdělovači“ je dělí na mnohem více druhů. Dokonce i kdyby se dosáhlo shody, jaké exempláře reprezentují rozličné druhy, stále ještě by tu byla otázka, jestli jsou to předchůdci dnešního člověka, nebo jestli se jedná o vyhynulou vedlejší větev evolučního stromu. Neshody panují také mezi příslušníky „Afrického“ tábora, kteří tvrdí, že moderní člověk se vyvinul nejprve v Africe a odtud se rozšířil po celém světě a mezi „Multiregionálním“ táborem, jehož příslušníci došli k názoru, že náš druh se vyvinul současně na mnoha místech najednou.
V posledné době probíhá ve sdělovacích prostředcích nekonečná diskuse o neandrtálcích. Byli našimi předchůdci? Byli zvláštním druhem, nyní vyhynulým? Nebo se jednalo o lidskou rasu, nakonec pohlcenou naší moderní rodinou? Téměř každý měsíc vystoupí v rozhlase, televizi či tisku zastánce jednoho z těchto názorů s tvrzením, že tato záležitost už je vyřešená. Počkejte však pár měsíců a někdo určitě pronese se stejnou sebedůvěrou zcela opačné stanovisko. V roce 1995 napsal spisovatel James Shreeve: „Mluvil jsem se sto padesáti vědci – archeology, anatomy, genetiky, geology, experty na datování nálezů – a někdy to vypadalo, že odejdu se sto padesáti různými návrhy“ na otázku jaké místo zaujímá neandrtálec v evoluci člověka. Jakákoli teorie o neandrtálcích je jako počasí v mnoha čásetch země: Jestli se vám nelíbí, chvilku počkejte, možná se změní.
Každý kdo po nějakou dobu sleduje tyto rozepře, se pravděpodobně stane poněkud cynickým ohledně možností jejich vyřešení. Evoluční biolog F. Clark Howell v roce 1996 napsal: „Neexistuje žádná všeobecná teorie o evoluci (člověka)...Běda, nikdy ve skutečnosti ani neexistovala.“ Tuto oblast charakterizují „obsáhlá pojednání“ založená na nepatrných důkazech, takže „je nejspíš pravda, že nějaký všeobecný scénář“ evoluce člověka „je nyní a možná že navždy mimo náš dosah“.
Howellův pesimismus sdílí i George Clark z Arizonské státní university, který v roce 1997 napsal: „Vědci se pokoušejí dojít ke konsensu ohledně původu současného člověka už více než jedno století. Proč ještě neměli úspěch?“ Podle názoru George Clarka je to proto, že paleoantropologové vycházejí z velice odlišných „jednostranných názorů, předsudků a dohadů“. Proto jsou vysvětlující modely evoluce člověka podle Clarka „jen o málo víc než domeček z karet – pohnete jednou kartou...a stavba celé hypotézy hrozí sesuvem“. Veřejnost je jen zřídkakdy informována o hluboké nejistotě panující ohledně původu člověka, která se zračí v těchto prohlášeních vědeckých expertů. Místo toho jsme prostě zásobováni nejnovější verzí něčí teorie, aniž by nám někdo řekl, že sami paleoantropologové s ní nemohou souhlasit. A je typické, že taková teorie je ilustrována smyšlenými obrázky jeskynních lidí nebo lidskými herci se silným makeupem.
K těmto vizuálním efektům dodejte ještě nějaké „pohádkové“ příběhy o hypotetické adaptační hodnotě toho, že se takový tvor spustil z větví stromů, že se naučil využívat nástroje nebo že přešel od lovu k zemědělství, a celý výčet je hotový. Oblíbené představy takového druhu najdete například v seriálu „Úsvit člověka“, vycházejícím v National Geographic, v občasných kreslených příbězích na přebalu časopisů Time nebo Newsweek a v pravidelných televizních dokumentárních filmech na kanálu Discovery. Takové prezentace obvykle přinesou několik nesouhlasných názorů z obce paleoantropologů, ale veřejnost se jen zřídka dozví, že fosílie byly umístěny „do již dříve existujících vyprávěcích struktur“, nebo že příběh, který slyšeli, spočívá na „jednostranných názorech, předsudcích a dohadech“. Zdá se, že na žádném poli vědy nikdy nebylo tolik teorií založeno na tak málo faktech.
Zásadní zpráva, že nejsme nic víc než zvířata, bývá obvykle zahalena do mystických popisů evoluce člověka. Avšak toto poselství bylo na světě, ještě než se objevily první chabé důkazy, které se nyní vědci snaží podat tak, aby zněly vědecky. Ať už je nejvyšší ikona evoluce prezentována formou obrázků či vyprávění, jedná se o zastaralou materialistickou filozofii ukrývající se pod pláštíkem moderní empirické vědy.
Článek je úryvkem z knihy Ikony evoluce (Návrat domů, 2005). Její autor Dr. Jonathan Wells má doktorát z buněčné a molekulární biologie na Berkeley University.