Filozofie

Jestli je pravda to, co si většina dnešních Evropanů myslí o podstatě člověka, pak má křesťanství problém. O čem mluvím? Lidé zde veskrze žijí v nijak nezkoumaném přesvědčení, že člověk je se vším, co představuje a zažívá, plně redukovatelný na fyzickou realitu. To mimo jiné znamená, že lidé nemají duši. Tento názor považuji za mylný a v tomto konkrétním článku z chystaného seriálu na toto téma se chci pokusit poukázat na jeden z důvodů proč.

Zastánce materialismu popírá existenci čehokoliv imateriálního nebo nefyzického. Za použití fyziky a chemie vám hodlá popsat naprosto všechno. Podle něj neexistuje mysl,ale pouze mozek a 100 miliard neuronů se svými 100 biliony synapsemi přenášejícími chemicko elektrickou cestou vzruchy, které ve finále (pro vědu stále naprosto záhadně) zapřičiňují to, že kromě jiného myslíme, vidíme a uvědomujeme si to. Autonomní mysl nebo duše z pohledu takového člověka ve skutečnosti neexistují – jsou pouhým produktem fyzického fungování mozku. Takový materialista by nám to možná přiblížil tak, že mysl se má k mozku podobně jako dým k ohni. Oba tyto jevy jsou zdánlivě samostatné, ve skutečnosti tomu tak ale není. Je to oheň, který zapřičiňuje a zcela podmiňuje dým. Není kouře bez ohně, když oheň uhasíte, nebude se zakrátko ani kouřit. Podobně i mysl – má být pouhým produktem onoho kusu masa ve vaší hlavě nazvaného mozkem. Když si hlavu prostřelíte a mozek přestane pracovat, pak se samozřejmě ztratí i to, co jsme možná poněkud unáhleně nazývali myslí. Astronom Carl Sagan názor shrnuje, když říká, že "mozek a všechno jeho fungování – to čemu říkáme mysl – je produktem anatomie, fyziologie a už ničeho dalšího".

Křesťané nemohou skutečně věřit v pravdivost takovéhoto fyzikalismu. Je v naprostém protikladu k svědectví Bible, která nás velmi jednoznačně uvádí do prostředí, ve kterém je tento hmotný svět jenom malou částí daleko širší reality tvořené vposledku především realitou nehmotnou. Světonázor, který naopak přijmout můžeme, tedy představa, že finální realita je tvořena jak složkou materiální tak duchovní, se nazývá dualismus. Komponenty tvořící člověka jsou zde, jak název napovídá, dva. Tělo a duše, mozek a mysl. Naše fyzické tělo je odlišné od naší duše a mozek není to samé co mysl. Pouze v rámci takového pohledu na podstatu člověka se můžeme smysluplně bavit o duši a její spáse. Jedině tehdy, má-li nějaká forma dualismu pravdu, může být křesťanský světonázor objektivně pravdivý.

Pro podporu dualismu a odmítnutí materialistického pojetí podstaty člověka je relativně mnoho důvodů. V tomto článku se chci zatím podívat pouze na jeden z nich.

To, co nám ateisté či fyzikalisté říkají, je, že dle jejich názoru jsou mozek a mysl zaměnitelnými. Mysl je pouze projev fyzického mozku – jsou to prý naprosto identické věci. Duševní stav je to samé jako mozkový stav. Jsou-li ale opravdu identické, musí platit to, že co je pravdou o jedné z těch věcí (o mozku), musí být pravdou i o druhé z věcí (mysli). Vždy. Narazíme-li však na jedinou situaci, kdy bude pro mozek platit něco, co se o mysli říci nedá, máme dobrý důvod materialismus zpochybnit. Toto myšlení vyplývá ze základů logiky, konkrétně zákona identity, který se dá v symbolické řeči vyjádřit jako A=A. Přibližme si to třeba na osobě našeho prezidenta.

Platí samozřejmě to, že Václav Klaus = Václav Klaus.

Platí ale také to, že Václav Klaus = český prezident.

Nebo, že Václav Klaus = muž

K tomu aby se mohlo jednat o jeden a tentýž subjekt, musí být jeho vlastnosti na jedné straně rovnice identické vlastnostem na straně druhé. Když zjistíme, že tomu tak není, máme jistotu, že se nejedná o stejný subjekt. Má-li tedy být například Václav Klaus roven ženě, máme tu nezbytně dva a ne jeden subjekt. Klaus je muž, je prezident, ale není žena. Subjekt proto není jeden, nutně musí být dva. Platí tedy, že mysl = mozek?

Zkuste zavřít oči a v mysli si představte třeba.....fialového tarbíka. Nevíte-li jak vypadá tarbík, zkuste kupříkladu růžového slona. Tarbík či slon, na kterého nyní hledíte mají určité vlastnosti. Jeden je fialový, druhý růžový. Tarbík vám může připadat legrační, ze slona pak zase při dobré představivosti můžete mít i trochu strach. Jeden je veliký, druhý malý a podobně. Máte nezpochybnitelnou a čistě privátní zkušenost s těmito subjekty a jejich vlastnostmi. Co myslíte? Odehrála se výše uvedená představa a váš pocit z ní v mozku, nebo v mysli? Jste-li ateista, musíte věřit tomu, že pouze a jenom v mozku, který je za iluzorní mysl zcela zodpovědný. Mozek vám dle proponentů tohoto názoru dává iluzi mysli.

Když budete solidní kreslíř (jde to tedy samozřejmě i bez toho), můžete si růžového slona, kterého jste při zavřených očích viděli, nakreslit. Na papíře bude patrné, jaké vlastnosti vaše zhmotnělá představa má - podívat se na ni nyní může každý. Fyzikální vlastnosti daného jevu jsou a musí být přístupné každému. Každý například vidí tvar nebo barvu toho slona, obrázek si může na papíře přeměřit a podobně. A tady je právě onen rozdíl. Je-li mysl identická k mozku, jsou-li tedy jedno, pak je nutné, aby přesně stejné vlastnosti, které má váš zhmotnělý slon na papíře, (na kterém si jej může kdokoliv prohlédnout), měl onen stejný slon i někde ve vaší hlavě, odkud se měl původně na papír dostat. Problém je v tom, že takové vlastnosti jako na papíře nic v mozku nemá a mít nemůže.

Jak to? Žádný specialista totiž například není schopen otevřít váš mozek a nalézt tam cokoliv růžového. I kdyby se spolu s mozkem rozkrájel. Vy jste ale někde v hlavě nádherně růžového slona viděli a poté přenesli na papír, aby jej spatřili také ostatní. Žádný neurochirurg na světě podobně nikde v mozku nenajde samotnou myšlenku na růžového slona nebo dokonce váš pocit z toho zvířete. Vy jste ale onu myšlenku zcela rozhodně a nezpochybnitelně měli.

Vlastnosti myšleného nebo jeho vnímání subjektem v mozku nikdy nenalezneme. Není to přitom vůbec o nedokonalosti současné vědy, je to o principiální nemožnosti. Nesouhlasíte? Co tedy myslíte? Najde jednou věda myšlenku na tarbíka spíše centimetr pod hypofýzou nebo někde těsně nad ušima? Absurdní? Má myšlenka na růžového slona délku patnácti centimetrů podobně jako tlustokožec na vašem obrázku? Ani jedno ani druhé - nic podobného tam zkrátka není a být nemůže. Jediné co v mozku najdete, bude elektrochemická aktivita neuronů v té či oné oblasti. (1) Je ale mikročip přehrávající hudební MP3 soubor to samé, co váš požitek z výsledné hudby? Kdo může říci a opravdu věřit tomu, že samotné neurony způsobují moje myšlenky na krásu či velikost slona? Není to ve stejné kategorii logických nesmyslů jako třeba měření spravedlnosti metrem nebo vyrábění statečnosti soustruhem? Nic není méně pravděpodobné. Spíše než o kauzalitu se tu totiž nejspíše jedná o příklad korelace. Fyzická a tudíž měřitelná aktivita v mozku samozřejmě při myšlení nebo představování tarbíků probíhá, neznamená to ale přece vůbec nezbytně to, že je sama o sobě příčinou myšlení. Může být pouhým prostředkem. Telefon například také používám k tomu, abych na dálku komunikoval, rozhodně ale ten aparát nezpůsobuje samotnou komunikaci. Tu mám na svědomí já a druhý volající – nezvládnu to však bez telefonu, který bude muset být (podobně jako neurony v mozku) při hovoru vždy v provozu. Skutečnost, že rána kovovou tyčí do hlavy může způsobit konec jakéhokoliv přemýšlení, přitom není argumentem pro to přikládat mozku příčinnou roli, spíše než roli prostředníka k mentální činnosti. Je to navlas stejné, jako když tou tyčí přetáhnete již zmíněný telefon. Nezavoláte si už sice, ne však proto, že jste zničili původce komunikace (duševní a ne fyzické činnosti), ale pouze fyzický prostředek k ní.

Duševní jevy jako vnímání barev, vůní, bolesti nebo třeba i projevy vůle jsou naprosto odlišné od jevů fyzických. Pocit štěstí, strachu nebo třeba myšlenka na to, že číslo 7 je prvočíslem, nemají a nemohou mít paralelu s ničím fyzickým. Přístup k nim nemá na rozdíl od jevů fyzických nikdo, kromě daného subjektu. Fyzické je veřejné, duševní ale privátní. Na sochu se můžeme podívat všichni, ale nikdo jakýmkoliv rozborem čehokoliv v mé lebce nezjistí, jak konkrétně na mne socha opravdu působí, nebo koho mi připomíná. Vidíte co to znamená? Ukazuje se, že fyzický mozek je něco odlišného od nehmotné mysli/duše. Jsou to rozdílné entity, protože jedna (mysl/duše) disponuje privátní znalostí, zatímco druhá (mozek) toho není schopna.

Závěrem chci argument posunout ještě maličko jinam a doplnit nádherným příkladem, na kterém filozof Frank Jackson ukazuje pošetilost snahy vysvětlovat duševní stavy pouze pomocí fyziky (tj. hmotného mozku). Jackson si představil skvělou badatelku jménem Mary, která je zavřená v černobílém pokoji a dívá se na svět přes černobílou televizní obrazovku. Mary je odbornice na neurofyziologii zraku a ví tedy o barvách vše, co se o nich vědět dá. Ví, že světlo o různých vlnových délkách dopadá na sítnici, že se přenáší do zrakových center mozku a dává podklad k výrokům jako „obloha je modrá" a „rajčata jsou červená". Co když Mary ale konečně dostane barevnou televizi, nebo je propuštěna z černobílého pokoje do vnějšího barevného světa? Zjistí něco, co dosud nevěděla? Podle Jacksona samozřejmě zjistí. Poprvé se totiž dozví, jaké to je vidět modrou oblohu či červená rajčata. Získá s barvami zkušenost, jakou jí veškeré dosavadní znalosti nemohly dát. Vnější informace o barvách nyní doplnilo vnitřní vědění. (2)

Jsem přesvědčen o tom, že fyzika a chemie nemohou být cele zodpovědné za vše, co jsme a prožíváme. Máme tak dobrý důvod postulovat existenci nehmotné duše či mysli.

Jiří Lem.

Podobné články:

Máme se kvůli robotům obávat o jedinečnost člověka?

Vylučuje mozek myšlenky tak jako ledviny moč? Proč uvažovat o duši

Nejsme nic než hmota?

Mysl v písmenkové polévce

Duše hledá vědu