Během posledních tří hodin Ježíšova zástupného utrpení na kříži se země dle svědectví Bible neočekávaně ponořila do tmy. Nebylo by na tom samozřejmě nic příliš mimořádného, kdyby Ježíš na popravčím dřevě visel přes noc, tma ale měla podle vyprávění přijít v pravé poledne. Protože nám o tom zprávu podává Nový zákon, jsou mnozí pro své neodůvodněné předsudky a neznalost okamžitě připraveni zařadit ji někam k příběhům o blanických rytířích. Je takový skepticismus oprávněný? Co když bychom navíc měli stejnou informaci i z jiných než biblických dokumentů?
Je jasné, že událost takového charakteru musela vzbudit pozdvižení a to i přesto, že není úplně zřejmé, zda se jednalo o fenomén, který byl svojím dopadem lokální či celosvětový. Paul Maier, který je profesorem starověké historie na Western Michigan University, nachází důvody pro tvrzení, že „úkaz byl evidentně viditelný v Římě, Aténách a jiných středomořských městech." (1) Samotný text Nového zákona není v tomto ohledu jednoznačný, stejně jako názory těch církevních otců a dobových historiků, kteří se k této věci vyjádřili.
V Novém zákoně nám tento úkaz ve třech samostatných podáních popisuje trojice evangelistů. Známe je jako pisatele Matoušova, Markova a Lukášova evangelia. Matouš byl jedním z dvanácti Ježíšových učedníků a očitým svědkem události. Marek byl blízkým přítelem apoštolů Petra a Pavla, kteří zatmění museli na vlastní oči pozorovat, a Lukáš se podle předního archeologa Sira Williama M. Ramsaye „řadí mezi ty nespolehlivější historiky všech dob". (2) Všechna tři podání byla sepsána velice záhy po zaznamenaných událostech. V případě zdroje, ze kterého čerpal Marek, by se jednalo o záznam datovaný nejpozději do roku 37 po Kristu – na základě analýzy použitého jazyka, stylu, gramatiky a osobních referencí s tímto závěrem přišel německý badatel Rudolf Pesch. (3) To představuje maximálně 4 roky po předmětných událostech. Ani další dvě evangelia na tom v tomto ohledu nejsou špatně. J.A.T.Robinson, který rozhodně nepatří mezi konzervativní biblické badatele, se před lety postaral o rozruch, když v knize „Redating the New Testament" (4) prezentoval silné historické, textové a logické důkazy pro dataci všech evangelií mezi roky 40 – 65 po Kristu. Ani Matouš s Lukášem tedy nevydali své spisy později, než nějakých maximálně 32 let po Ježíšově smrti. V kontextu starověkého reportování je přitom takto minimální prodleva mezi událostí a záznamem o ní obrovsky unikátní a více než plně slučitelná s velkou důvěrou ve spolehlivost těchto zpráv. Bude to jasně patrné, když si připomeneme, že například životopisy Alexandra Velikého od Plutarcha a Arriana, jejichž informace nejsou výrazněji zpochybňovány, byly sepsány cca 400 let po jeho smrti. Tři nezávislé zprávy, které o tmě v den ukřižování nacházíme v Bibli, jsou samy o sobě naprosto dostatečné k plné legitimitě důvěry ve „tmu". Pocházejí velmi záhy po události od očitých svědků, kteří to co viděli, hlásali i za cenu pronásledování a ztráty vlastních životů.
Jestliže se opravdu nad určitou větší částí světa uprostřed bílého dne na několik hodin rozhostí tma, bude velice logické očekávat, že si toho všimnou a zaznamenají nejenom pisatelé Nového zákona (kteří budou událost umět zařadit do kontextu Kristova dějinného činu), ale také mnozí jiní. Přesně tak to ale také je.
Židovský historik Flavius Josephus se ve svých Starožitnostech zmiňuje o člověku ze Samaří jménem Thallus, jenž býval otrokem císaře Tiberia. Kolem roku 52 po Kristu velice pravděpodobně právě tento Thallus sepsal v Římě částečné dějiny Řecka, ve kterých se kromě jiného naší tmou zaobírá. Jeho spis se bohužel, tak jako mnohá jiná díla starověku, nedochoval, disponujeme však naštěstí alespoň některými citacemi z jeho práce od pozdějších autorů. Pro nás je zajímavá zmínka od Julia Africana ze třetího století, který Thallovo dílo znal a v souvislosti s temnotou při Kristově ukřižování píše: "Thallus ve třetí knize své historie vysvětluje tuto tmu jako zatmění slunce – jak se mi zdá nesprávně". Africanus má samozřejmě pravdu, když říká že se Thallus mýlí s vysvětlením temnoty, neboť zatmění slunce opravdu při úplňku pozorovat nelze. V této souvislosti je zajímavé si všimnout, co všechno nám Thallus ve svém textu dokumentuje. Předně vidíme snahu vypořádat se s tímto nadpřirozeným úkazem předložením přirozeného (byť mylného) vysvětlení. Je fascinující si uvědomit, že pouhých 20 let po Kristově smrti vzniká v hlavním městě tehdejšího světa vzdáleného od Jeruzaléma vzdušnou čarou 2 300 km potřeba vypořádat se nějak se všeobecně známou událostí doprovázající ukřižování Ježíše Krista, kterou křesťané přičítají Bohu. Je samozřejmě také evidentní, že Thallus svojí poznámkou dosvědčuje Kristovu existenci – známý historik Will Durant o něm také píše jako o někom, kdo „považuje Kristovu existenci za samozřejmou". (5) Obecně ostatně platí, že by dobové oponenty křesťanství ani nenapadlo Ježíšovu existenci zpochybňovat.
Dalším starověkým historikem, který o úkazu ví a zaznamenal jej, je Flegón. Dílo Flegóna který nebyl křesťanem a narodil se zhruba padesát let po Kristově smrti se podobně jako Thallovo dílo nedochovalo. Pozdější autoři jako Origen, Filopón, již zmíněný Africanus či Jeroným jej ale citují. Flegón mimochodem podobně jako Thallus vysvětluje tmu zatměním slunce a v Jeronýmově citaci z autorových Olympiades říká: „Ve čtvrtém roce dvousetdruhé olympiády nastalo zatmění slunce, větší a úchvatnější než kdy předtím. O šesté hodině (poledne) se den změnil v noc, takže byly vidět hvězdy na nebi, a zemětřesení v Bithýnii pobořilo mnoho domů v Izniku" (Nikaia). (6) Zajímavé je, že kromě potvrzení biblického popisu kataklyzmických událostí onoho dne, nám Flegón potvrzuje i čas, kdy k nim mělo dojít. První den olympiády byl 8. červenec roku 776 před Kristem, přičemž olympiáda znamenala čtyřleté období. Vynásobením čísel 4 a 202 dojdeme k datu 32 po Kristu, což je nezávazně na Flegónovi z mnoha jiných důvodů jeden z nejpravděpodobnějších roků pro dataci Kristovy zástupné smrti.
Skutečnost ,že o úkazu nemluví úplně všichni pisatelé té doby, myslím o ničem podstatném nesvědčí. Bylo by to podobné, jako popřít volební manipulace v putinovském Rusku s odkazem na to, že se o nich nepíše ve vládním tisku. Argument z mlčení některých, totiž jistě nemůže být argumentem o neexistenci čehokoliv. Plinius starší nebo Seneca o tmě opravdu nepíší, i když se řadí mezi ty nejvýznamnější vědce své doby. Otázka ale stojí, zda by o takové věci vůbec psát chtěli. Osobně jsem přesvědčen, že ne. Je jasné, že tento úkaz vzdoruje přirozenému vysvětlení a má charakter zázraku. Když si ale poslechneme následující skeptická Pliniova slova, bude patrné, proč by o něčem takovém (v případě, že by sám nebyl přímým svědkem) příliš reportovat netoužil. Říká totiž například: „Považuji za známku lidské slabosti hledat formu Boží....to, že by se nejvyšší bytost, ať už je to cokoliv, starala o záležitosti lidí, je absurdní představa."....(7) Lidé jako Plinius tedy mohli mít světonázor neslučitelný s takovou událostí a rozhodli se o ní raději nepsat. Mohli se ale také nacházet mimo dosah působení tohoto fenoménu a zprávy o něm se k nim pouze nedostaly, nebo jim později nevěřili.
Tma při Kristově umučení je více než dostatečně podloženou historickou událostí. Máme pro ni svědectví celé řady velice raných a spolehlivých zdrojů.
Jiří Lem.
Poznámky
1. Maier Paul, Pontius Pilate (Wheaton, Ill.: Tyndale House, 1968)
2. Sir William Ramsey, St. Paul the Traveller and Roman Citizen (Grand Rapids, Michigan: Baker Book House
3. Strobel, L. The Case for Christ, p. 220, Zondervan, Grand Rapids, MI, 1998
4. Robinson, John A.T., Redating the New Testament, Wipf & Stock Publishers, 2000
5. Will Durant, Caesar and Christ, Simon and Schuster
6. Fragmenta Historicum Graecorum" (C. Muller) 1841- 1870
7. Pliny the Elder, Natural History: A Selection, Penguin Classics, 1991