Žijeme ve zvláštní době. Všimli jste si někdy, jak se o víře mluví? Jednou o něčem, co může pomoci. Pak zase o tom, co jinému vyhovuje. O tom,čemu je nebezpečné věřit, co si kdo vybere nebo co komu funguje. Zarážející je, že se o ní ale téměř nikdy nemluví jako o něčem, co je buď pravdivé nebo falešné. Z víry a dialogu o ní se stalo něco na způsob nejapného sporu o nejoblíbenější příchuť zmrzliny – je absurdní hádat se o to, zda je lepší pistáciová či vanilková. Každému chutná jiná, přičemž nelze univerzálně deklarovat, že nejlepší světovou zmrzlinou je od této chvíle vanilková s čokoládovým sypáním.
O víru se postmoderní svět postaral tak, že jí podobně jako nejoblíbenější zmrzlinovou příchuť zcela vykázal do sféry subjektivity. Došlo k nepozorovanému roztržení světa nás postmoderních lidí na dvě části-konkrétně na sféru hodnot a sféru poznání. Oblast hodnot, do které zařadili i naši víru,byla vykázána do soukromí každého z nás. Jedná se o oblast čistě privátní, relativní a subjektivní, která je bez nároku na jakýkoliv přesah do druhé sféry, ve které se pohybujeme, totiž sféry faktů. Tato druhá oblast je na rozdíl od té první naplněna universáliemi. Zde nalezneme pro všechny závazné, objektivní skutečnosti, jako například vědecké poznání.
Víte k čemu je takové rozdělení dobré? K tomu aby se dali umlčet všichni ti náboženští horlivci, kteří by snad někoho chtěli přesvědčit o své "pravdě". Řeknete jim prostě, že sice máte respekt k jejich víře, ať s ní nicméně zůstanou tam, kam přirozeně patří. V srdci a soukromí. Jestliže nebudou obsah své víry prohlašovat za objektivní poznání a vlamovat se s ním z privátního do veřejného prostoru, bude vše v pořádku. Filozofka Nancy Pearcey trefně píše o tom, že toto umělé postmoderní rozdělení plní roli strážce, který určuje co je třeba brát seriozně jako opravdové poznání a nad čím můžeme naopak mávnout rukou jako nad pouhým zbožným přáním.
Když řeknu, že je v tuto chvíli Victoria Plzeň vítězem Gambrinus fotbalové ligy ročníku 2010/2011, poskytnul jsem objektivní tvrzení. Na rozdíl od zmrzlinové příchutě se zde můžeme smysluplně pohádat o jeho pravdivosti. Můžu předvolat svědky, funkcionáře, dokumenty, hráče či pohár. Jsem zvědav s čím přijdete vy, pravdou ale zůstává, že je to tvrzení, které je buď objektivně (pro všechny) pravdivé a nebo naopak nepravdivé.
Jestliže prohlásím, že jsem křesťanem, mám na mysli to, že křesťanství mám tendenci preferovat spíše než hinduismus, podobně jako preferuji citrónovou zmrzlinu více než jahodovou? Určitě ne. Kdyby tomu tak bylo, bylo by ode mně nesmírně pošetilé přesvědčovat vás na těchto stránkách o objektivní pravdivosti křesťanské víry. Víra ale naštěstí není zmrzlina. Náboženství podávají pravdivostní tvrzení, která mohou být do určité míry porovnány s naším vnímáním reality. Vyjadřují se například k původu vesmíru, člověka nebo zla ve světě, přičemž smysluplnost těchto tvrzení lze rozumově hodnotit. Nemůžu tedy například při vědomí toho do jaké míry je tento náš svět zaplevelen utrpením věřit náboženskému systému, který říká, že zlo je vlastně jenom iluze (hinduismus). Některá náboženství podávají prohlášení týkající se historie. I zde je možné taková tvrzení zkoumat ve světle naší znalosti minulosti. Nekoreluje-li daný náboženský systém se známými historickými fakty, zavrhněte jej. Jak je možné svěřit takovému náboženství svoji věčnou duši, když se na něj nemůžete spolehnout ani v pozemských věcech?
Přimlouvám se za jednu věc. Přistupujte ke každému náboženství jako ke skutečné testovatelné hypotéze a podívejte se do jaké míry jeho ověřitelná tvrzení ladí se známou realitou. Náboženství totiž nemá se zmrzlinou nic společného. Je na rozdíl od ní buď nepravdivé (špatné) a nebo pravdivé (dobré).
Jiří Lem.