Apologetika

Lidé jsou často překvapeni, když se dozvědí, že žádný ze zakladatelů velkých náboženství se nikdy neprohlašoval za Boha a vykupitele lidstva. Tedy žádný kromě Ježíše Krista. Výroky, které o sobě Ježíš pronášel, a které jsou zaznamenány ve čtyřech podáních Ježíšova života v Novém zákoně, jsou někdy tak nesmírně troufalé, že bychom dnes byli při setkání s někým, kdo by je o sobě pronášel, v pokušení vážně pochybovat o jeho duševním zdraví. Ježíš dle evangelií nechává jenom málokoho na pochybách, za koho se považuje a za koho ne.

Co když to ale bylo jinak? Ježíš byl možná jenom lehce neobyčejný dobrý chlapík, kterého by i přesto, že udělal několik pozoruhodných triků, nikdy ani nenapadlo tvrdit o sobě něco tak šíleného jako to, co mu později do úst vložili jeho učedníci. Vykupitele a Božího syna z něj udělali jeho následovnící později. Během času došlo i vlivem tvorby legend k zásadnímu překroucení skutečnosti a z Ježíše, který se nikdy neprofiloval jinak, než jako obyčejný člověk, tu dnes máme božského spasitele.

Tolik tedy oblíbené tvrzení, kterému chci nyní oponovat.

• Je samozřejmě možné, aby se kolem nějaké události či osoby postupem času nahromadil balast přehánění a zbožných přání. Někdo jako Robin z Loksley (Robin Hood) například pravděpodobně existoval, daleko méně pravděpodobné ale určitě budou všechny ty nesmírně působivé představy o jeho střeleckém umění, které dnes vidíme ve filmových zpracováních. O Robinovi dnes můžeme bájit jak chceme, protože tu není nikdo a nic, co by naše výmysly korigovalo. Zkuste ale to samé udělat třeba s bratry Mašíny. Ani šedesát let po jejich probití se na západ z komunistického Československa, není možné fabulovat v tom smyslu, že se tak stalo třebas na jaře nebo díky jejich spolčení s Fantomasem. Kromě skutečnosti, že stále žije mnoho přímých aktérů oněch událostí, máme také dobové záznamy. Prostor pro tvorbu případných legend je tak prakticky eliminován. Jak se to vztahuje k Ježíši? Jednoduše. Existují dobré důvody k tomu, datovat vznik synoptických evangelií do padesátých či šedesátých let prvního století (ani jedno evangelium například nezmiňuje pronásledování křesťanů za Nerona (64 n.l.), smrt Pavla či Petra (zřejmě 67 n.l.), nebo pád Jeruzaléma v roce 70 n.l., přičemž je ale velice rozumné předpokládat, že by se autoři evangelií o těchto nesmírně důležitých událostech zmínili, kdyby se odehrály před jejich sepsáním). To ale není vše. Některé Pavlovy epištoly (Galatským, Tesalonským) byly s největší pravděpodobností v oběhu dokonce již koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let. (1) Tyto skutečnosti zkracují dobu mezi Ježíšovým životem a záznamem událostí jeho života na nějakých 20 let, což je pro hypotézu „legend" naprosto smrtící. Není totiž dostatek času k tomu, aby byla fakta nahrazena mýty. Oxfordský profesor antické historie A.N.Sherwin-White ve prospěch tohoto závěru argumentuje v jedné ze svých knih. Píše, že ani čas dvou generací mezi událostí a jejím popisem neposkytují dostatek prostoru pro to, aby byl historický fakt pokřiven působením mýtů a legend. (2) Teolog a filozof W.L.Craig argumentuje, že časové rozpětí potřebné pro významnější rozvoj legend týkajících se událostí zaznamenaných v v evangeliu by nás přeneslo do druhého století našeho letopočtu, což je právě to období, kdy se začaly objevovat první legendární apokryfní evangelia. Když v roce 1844 německý teolog Julius Müller vyzval odbornou veřejnost, aby někdo nalezl jediný případ v historii, kdy se legenda vytvořila tak rychle, reagovali tehdejší učenci naprostým mlčením – moderní učenci na tom jsou úplně stejně. (3)
  

• Vznik křesťanské víry a její šíření se odehrávalo na stejném místě velice záhy po předmětných událostech. Kdyby se pisatelé evangelií nechali příliš unést a začali si vymýšlet, ozvalo by se zcela určitě množství nepřátelsky laděných očitých svědků oněch událostí, kteří měli moc a eminentní zájem na tom celou tu nepříjemnou pověru velice rychle zprovodit ze světa. Je jednoduché otisknout v Blesku článek o tom, že byl na Vyšehradském hřbitově při společné procházce spatřen obživlý Bedřich Smetana s Janem Nerudou. Těžší je nicméně balamutit o tom s úspěchem národ ještě poté, co byla příslušnými povolanými odborníky potvrzena přítomnost jejich tělesných pozůstatků ve svých hrobech.

• Bibličtí pisatelé velmi často vehementně zdůrazňují, že to o čem reportují opravdu zažili. Příkladem může být třeba Petr, který ve svém druhém dopise píše: "Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám....Pána Ježíše Krista jako očití svědkové..." (2Pt 1:16). Další příklady jsou Lk 1:1-4, Jan 19:35, Skutky 2:22-38, 17:30-31, 1 Kor. 15:3-8, Gal. 1:11-12, 1 Jan 1:1-2). K dnešnímu dni byla mnohokrát potvrzena přesnost obrovského množství historických detailů objevujících se v jednotlivých knihách Nového zákona. Jeho autoři si tak již dávno vysloužili právo na to, aby jim mohlo být důvěřováno i v této věci.

• V kontextu světonázoru striktně monoteistického Žida prvního století je nesmírně složité představit si důvod pro to vůbec přijít s myšlenkou „bohočlověka". Přesně toto ale množství lidí stojících za Novým zákonem udělalo. Žid, který by v té době za takovou judaismu cizí představou stál, nemohl čekat nic jiného než pronásledování a dokonce hrozbu zatracení vlastní duše. Zní to sotva jako dobrá motivace k vymýšlení. Přesto skončili téměř všichni apoštolové mučednickou smrtí...

• Kdyby měla být osoba Ježíše a jeho nároky pouhým konstruktem vycucaným z prstu, bude velice legitimní ptát se po důvodech, proč se tento konstrukt více nepodobá mesiánskému očekávání judaismu prvního století. Z židovských apokryfních knih, z prací Flavia či Filóna, písemností od Mrtvého moře, ale i jiných zdrojů (4) se dozvídáme o mnoha rozdílech mezi skutky očekávaného Mesiáše a těmi, které konal Ježíš Kristus v novozákonním podání. „Mašiach" ,kterého Židé čekali, měl být totiž například symbolem a aktivním vykonavatelem vysvobození Izraele, které mělo mít jak politický tak duchovní charakter. Měl žít věčně, být svrchovaným pánem světa, přebudovat chrám a Jeruzalém, uchránit ono město před nepřáteli, či učinit z Tóry univerzální světový zákoník. (5) Skutečný Kristus jak vidno často neladil s dobovými představami o mesiáši, o čemž nakonec přímo svědčí jeho odsouzení k smrti ze strany samotných duchovních vůdců židovského národa. O důvod víc nemít porozumnění pro teorii o vyfabulovaném Kristu.

• Existuje celá řada extrabiblických pramenů pocházejících z židovského či ke křesťanství lhostejného prostředí, které do velké míry potvrzují hrubé obrysy novozákonní zvěsti. Tato skutečnost citelně oslabuje argument o mýtickém Ježíši. Více na těchto stránkách v tomto článku.

Hypotéza která vysvětluje Ježíšovo v Bibli zaznamenané vnímání sebe sama jako Božího syna odkazem na akumulaci mýtů, legend a přehánění tedy zcela ignoruje velké množství historických zdrojů a skutečností, které podporují autenticitu biblických zpráv o Kristu. Je jenom jeden racionální způsob jak vysvětlit skutečnost novozákonního vykreslení Ježíše jako Boha a Spasitele. On se za něj skutečně považoval.

Jiří Lem.

Podobné články:

Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš u Flavia

Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš v židovském Talmudu

Ježíš nebo Ceasar? Verdikt literárních pramenů