Apologetika

Kosmologický argument pro existenci Boha

Jedním z nejsilnějších argumentů, které máme jako teisté k obhajobě racionality závěru o Boží existenci k dispozici, je tak zvaný kosmologický argument Kalam. Tento důkaz boží existence byl ve středověku formulován islámskými i křesťanskými učenci - samotné arabské slovo může být přeloženo jako "doktrína" či "kázání". Argument měl dlouhá staletí oporu ve filozofii a matematice, ve dvacátém století se na jeho podporu silně přiklonila i moderní kosmologie.

 

Ve formě jednoduchého sylogismu můžeme tento argument formulovat následovně:

1. Vše co má počátek, má i příčinu

2. Vesmír měl počátek

3. Proto má vesmír příčinu

Argument je v logické struktuře platný, podívejme se nyní zda jsou premisy pravdivé a konkluze v bodě tři oprávněná. Jedná se nakonec o argument deduktivní, a závěr je tak v případě pravdivosti našich dvou tvrzení v bodech jedna a dva nezpochybnitelný.

Tvrzení 1. - Vše co má počátek, má i příčinu

To, že má každá událost mající počátek v čase i svoji přičinu se nazývá zákonem kauzality a je zřejmě tím nejzákladnějším principem vědy. Bez platnosti tohoto principu je totiž praktikování vědy zcela nemožné - již zakladatel moderní vědy Francis Bacon mluví o tom, že věda není nic jiného než hledáním příčin. (1) Pomineme-li nutnost hledání příčinnosti ve vědeckém zkoumání, dojdeme rychle i v našem všedním životě k závěru, že nic se nikdy neděje bez adekvátní příčiny. Co říká naše intuice a každodenní zkušenost? Doufáme snad třebas někdy, že se nám pod polštářem z ničeho nic objeví zlatá cihla? Nebudete velmi razantně požadovat vysvětlení poté, co vám úredník na přepážce v bance řekne, že na vašem úcte na kterém jste si včera uložil milion, dnes nic není? Určitě ano. Všichni zcela automaticky pracujeme s tezí, že nic se neděje samo od sebe, ale má svoji přičinu, přičemž toto očekávání příčinnosti je zřejmě člověku vlastní již od narození a později zkušeností neustále potvrzováno. (2) Bude-li Vám někdy někdo opravdu tvrdit, že je možné dostat něco z ničeho, zeptejte se jej třeba "Co ZAPŘÍČINILO toto tvé přesvědčení?" Zkuste popřít zákon kauzality a jste ihned mimo sféru racionálna. Dokonce i kníže skeptiků filozof David Hume píše v jednom ze svých dopisů, "Nikdy jsem netvrdil nic tak absurdního, jako že něco může vzniknout bez příčiny."(3) Také vlivný moderní ateistický filozof J.L.Mackie, který se Kalam pokoušel napadnout, ve slabší chvilce přiznává, "Osobně je mi zatěžko přijmout představu sebe stvoření z ničeho.." (4)

Námitka 1. - "Na subatomární úrovni zákon kauzality neplatí - dle Heisenbergova principu neurčitosti dochází ke vzniku událostí bez jakékoliv příčiny.

Odpověď - Zde dochází k nedorozumnění. Vše co Heisenbergův princip popisuje je skutečnost, že jsme na kvantové úrovni neschopni ve stejný okamžik předpovědět polohu a hybnost částic atomu, jelikož akt měření rychlosti takové částice (např. elektronu) nepředvídatelně ovlivní jeho polohu a obráceně. (Osvětlíte-li bleskem fotoaparátu člověka, nespadne kvůli tomu ze židle, osvětlíte-li ale například paprskem světla elektron, vychýlí jej vyslaný foton z dráhy). Naše neschopnost odhadnout rychlost a nebo polohu elektronu však nutně nemá nic společného s představou, že tyto jsou ničím nezapříčiněné. Nepředvídatelnost chování subatomárních částic je ZAPŘÍČINĚNA našimi snahami o měření. Astronom Hugh Ross o příčinnosti a neurčitosti píše toto, "Heisenbergův princip neurčitosti nevyvrací princip příčinnosti, znamená jen to, že přičinnost je skryta před lidským zkoumáním." (5)

I kdybychom však měli na tyto podivnosti kvantové fyziky nazírat tak zvaně realisticky (tj. neinterpretovat neurčitost na rovině našeho poznání, ale na rovině samotných kvantových událostí), pořád ještě nemůžeme mluvit o nějaké jistotě v tom, že k těmto událostem dochází bez přičiny. Toto nevíme a v tuto chvíli ani vědět nemůžeme. Nakonec je nutné připomenout i skutečnost, že ať už je realita na mikro úrovni jakákoliv, není možné její povahu (o které víme velmi málo, přičemž nyní existuje osm navzájem často protichůdných interpretací kvantové fyziky) lehkomyslně a unáhleně vztáhnout na makro úroven. Všichni víme, že zde bez vyjímky každá událost přičinu má - ořech ani letadlo nespadnou bez důvodu. Chce-li kdokoliv tvrdit, že tak výrazná událost jako je vznik vesmíru příčinu nepotřebovala, pak je to on, kdo nese obrovské důkazní břemeno.

V populárním tisku je čas od času možné zaregistrovat ještě jednu myšlenku. Ke vzniku něčeho z ničeho prý může dojít ve vakuu. Člověk si honem představí vakuum ve kterém není...nic. Toto však ale nicméně není ten typ vakua, o kterém proponenti této představy mluví. Kvantové vakuum totiž obsahuje fyzikální strukturu, energii, je to prostor plný silové aktivity, který můžeme popsat fyzikálními zákony. Nemůže tu tedy být řeč o vzniku něčeho z ničeho - pokuď bychom chtěli vznik vesmíru stavět na částicích a antičásticích (hmota a antihmota), musíme nejdřív vysvětlit jak samotné kvantové vakuum vzniklo. (6) Pak jsme ale opět na začátku - nevysvětlili jsme, jak je možné dostat něco z ničeho.

Námitka 2. - "Má-li vše svoji příčinu, jaká je tedy potom příčina Boha? Kdo stvořil Boha?

Odpověď - Předně je dobré zmínit, že tato otázka jenom potvrzuje, jak hluboko je zakořeněno naše přesvědčení o univerzální platnosti zákona kauzality. Nikdo zde ale přece netvrdil, že vše musí mít svoji příčinu - mluvil jsem pouze o tom, že příčinu musí mít vše co má počátek, cokoliv začne existovat v čase. Bytost která by existovala mimo čas, bytost bez počátku, by do do této kategorie zjevně nespadala. Jeden ze čtyř nejvýraznějších, tak zvaných "nových ateistů" dneška (Harris, Dennett, Hitchens, Dawkins) filozof Daniel Dennett sám přiznává, že bytost "mimo čas...není ničím majícím počátek, který bychom měli vysvětlovat. Co vysvětlit musíme, je vznik tohoto konkrétního vesmíru". (7) V logice se typ této naší otázky (kdo stvořil Boha?) nazývá "omylem kategorie". Do této množiny by spadaly věty typu, "kolik váží myšlenka socialismu?", nebo "jak vtipné je dnes spalování tvého auta?", tedy prohlášení, které objektům připisují vlastnosti, které mít nemůžou. Všimněmě si totiž, že se tazatel druhou námitkou neptá na nic jiného, než na "příčinu nezapříčiněné bytosti". Toto je zřejmý logický nesmysl.

Na věc se můžeme podívat i jinak a ukázat, že dotaz po příčině Boha, je k diskusi o existenci Boha tak jako tak úplne irelevantní. Představme si astronauty, kteří při první lidské procházce po povrchu Marsu objeví velmi sofistikované zařízení, jenž je bez jakýchkoliv pochyb dílem nějaké velmi pokročilé inteligence. Astronauti nemají vůbec žádné tušení, kdo by mohl být původcem tohoto mechanismu, natož pak, aby věděli kde se vlastně jeho stavitelé vzali. Co ale myslíte? Bylo by v tu chvíli rozumné odmítnout závěr o inteligentní příčině onoho mechanismu s poukazem na to, že "přece nevíme kdo je stvořil"? Myslím, že určitě ne. Otázka po příčině zmíněného zařízení (nebo Boha) či případná neschopnost tuto otázku zodpovědět, nemá žádný vliv na formování racionálního závěru o Marťanech (či v našem případě Bohu)

Námitka 3. - "Vymýšlíte si důvody, proč by neměl Bůh podléhat zákonu kauzality, tj. nemít počátek a tudíž ani příčinu. Proč by stejně tak dobře nemohl být vesmír věčný - nemít tak počátek a tudíž ani příčinu?

Odpověď - K tomu abychom tu dnes mohli být a věc diskutovat, musí být buď fyzický vesmír, či nějaká nefyzická entita (mysl, Bůh) věčný. To proto, že z ničeho něco nepovstane a v tuto chvíli tu něco evidentně je. To, že vesmír (hmota, energie, a prostor) nejsou věčné, ale mají svůj počátek s časem, je nyní prokázaným faktem. Jelikož něco být věčné musí a vesmír (jak uvidíme níže) to evidentně není....nezbývá nám moc jiných možností. Věci se budu věnovat v dalším textu.

Tvrzení 2. - Vesmír měl počátek

Ještě před sto lety, byla tradiční křesťanská představa samotného vzniku vesmíru (ke kterému mělo navíc dojít z ničeho) vděčnou příležitostí pro žerty ze strany ateistů. Stejně jako hinduisté, budhisté či převážná část starých Řeků, věřila od dob Kanta i naprostá většina evropské sekulární společnosti tomu, že vesmír je věčný a jako takový samozřejmě nepotřeboval žádnou přičinu. Dnes je ale situace zcela opačná. Důvodem jsou, jak uvidíme ,kosmologické objevy učiněné ve dvacátém století, stejně jako závěry filozofického zkoumání.

Zajímavost: situace na poli fyziky je nyní často ve vztahu k představě o stvořiteli taková, že jak s lehkou nadsázkou píše genetik Robert Griffiths, "potřebuju-li nějakého ateistu na debatu, zajdu si na katedru filozofie. Katedra fyziky by mi tady moc nepomohla." (8) Astronom Jiří Grygar tento pohled potvrzuje, když říká, že "ateista je mezi fyziky dvacátého století bílou vránou."

Pro doplnění je dobré říci, že ani na průměrné anglosaské katedře filozofie není situace o moc "lepší". Vlivný ateistický filozof Quentin Smith neradostně přiznává, že se "téměř přes noc stalo akademicky respektovatelným argumentovat pro teismus" a ve svém článku o desekularizaci moderní filozofie v časopise Philo přidává svůj odhad, že "až třetina profesorů filozofie jsou nyní teisté - v převážné většině křesťané". (9)

Vesmír měl počátek - fyzika

V tuto chvíli je již jenom velmi málo vědců, kteří by pochybovali o tom, že vesmír měl počátek a bude mít i konec. Podívejme se nyní na důvody pro toto přesvědčení.

Druhý zákon termodynamiky

Druhý zákon termodynamiky (DZT) je jeden z těch přírodních zákonů o jejichž všeobecné platnosti zřejmě nikdo nepochybuje. Jeden z nejvýznamnějších fyziků dvacátého století Arthur Eddington o jeho statusu píše toto: "Zákon který popisuje nárůst entropie - DZT - zastává mimořádně výsadní postavení mezi přírodnímy zákony.....Jestliže se ukáže, že jde vámi navrhovaná teorie proti DZT, pak vám nedávám žádnou naději. Vaší teorii totiž nečeká nic jiného než kolaps v nejhlubším ponížení."(10)

Termodynamika je exaktní věda, která se zaobírá hmotou a energií. DZT nám mimo jiné říká, že množství užitné energie (energie využitelná ke konání práce) ve vesmíru neustále klesá a je rovnoměrně rozmisťována. Jelikož zároveň víme, že celkové množství energie je ve vesmíru konstantní (první zákon termodynamiky), je jasné, že vesmír musel mít počátek. Pro názornost pomůže příklad. Notebook který máte s sebou v kavárně, svoji energii čerpá z nabité baterie. Každičkou sekundu práce na vašem přístroji dochází ke spotřebě elektrické energie. Jelikož ale po dobu vašeho pobytu v kavárně váš přenosný počítač disponuje pouze konečným množstvím energie (první zákon termodynamiky) a proto, že tato užitná energie je neustále spotřebovávána (DZT), je jasné, že počítač nemohl být v provozu nekonečně dlouhou dobu v minulosti. Kdyby tomu tak bylo, byla by energie která mu umožňuje provoz, dávno vyčerpaná. Podobné je to s vesmírem. (Jako každá analogie, i tato pokulhává. V případě vesmíru nemůžeme, tak jako u notebooku, dodat energii odněkud zvenčí - vesmír je tzv. uzavřený systém do kterého žádná dodatečná energie nevchází a žádná z něj neodchází).

Stěžejním pojmem v diskusích o DTZ je tak zvaná entropie - DZT se také někdy nazývá zákonem entropie. Mluvili jsme již o tom, co se v čase děje s energií, která má potenciál vykonat práci, přičemž jsem zmínil, že množství této energie neustále klesá. Právě míra úbytku této užitné energie se označuje entropií, která je o to větší, o co je užitné energie méně. Nyní už je určitě zřejmější proč A. Eddington v citátu výše mluví o nárůstu entropie. To co tím Eddington myslel a DZT popisuje, však není jenom skutečnost, že se zmenšuje množství energie, která může vykonat práci, ale také to, že vesmír směřuje do stavu maximální neuspořádanosti. Máte-li v ruce nafouknutý balón plný molekul horkého vzduchu, které si pro názornost pomyslně obarvíme modře, pak máte v balóně oproti prostředí pokoje ve kterém se nacházíte, zároveň prostředí vysoké uspořádanosti, znatelného potenciálu vykonat práci a tedy i nízké entropie. Rychle se pohybující "modré" molekuly horkého vzduchu jsou v balónku odděleny od těch obyčejných molekul s pokojovou teplotou, které naleznete vně balónku. Co se však stane pakliže balón praskne? Dojde k postupnému rovnoměrnému rozmístění našich horkých, modrých molekul po celém pokoji a bytě. Z vysoké míry uspořádanosti velkého množství horkých modrých molekul na jednom místě, se postupně vlivem promíchání s ostatními "obyčejnými" molekulami v bytě stane systém, ve kterém bude jednotná teplota s nulovou schopností konat práci. Entropie tedy výrazně naroste. Jak se to vše vztahuje k našemu tématu, zda má vesmír počátek? Jednoduše. Nejsou snad v našem vesmíru místa ve kterých je stále vysoká míra uspořádanosti se schopností konat práci? Určitě jsou, naše slunce je příkladem. Vesmír pak ale nemůže být věčný. Známý australský teoretický fyzik Paul Davies to výstižně formuluje takto, "Jestliže má vesmír konečnou zásobu energie a nezvratně míří k neuspořádanosti - a nakonec k termodynamické rovnováze - okamžitě lze formulovat dva velice závažné závěry. Prvním je to, že vesmír v posledku zemře, tak říkajíc utopen ve vlastní entropii. Toto je mezi fyziky známo jako "teplotní smrt" vesmíru. Druhým závěrem je skutečnost, že vesmír nemohl existovat vždy, protože by jinak dosáhl konečného stavu rovnováhy již nekonečně dříve v minulosti. Vesmír tedy vždy neexistoval." (11)

Z DZT tedy vyplývá počátek vesmíru, do kterého byla při jeho vzniku vložena energie a uspořádanost.

Obecná teorie relativity

Když počátkem dvacátého století Albert Einsten zformuloval svoji obecnou teorii relativity, byl později notně rozladěn z jedné její konkrétní implikace. Oproti tomu, čemu do té doby Einstein věřil, mu totiž z rovnic vycházelo, že čas, prostor a hmota nejsou věčné, ale měly absolutní počátek. Ve snaze vyhnout se tomuto důsledku své teorie a zachovat jím preferovaný statický model věčně existujícího vesmíru, zavedl Einstein novou sílu - kosmologickou konstantu, která měla převážit gravitační účinek hmoty.

A. Eddington pravdivost teorie relativity experimentálně potvrdil v roce 1919, přičemž její filozofické důsledky komentoval upřímnými slovy, "filozoficky je mi představa počátku současného řádu věcí odporná....rád bych našel nějakou kličku ven.."(12) Ruský matematik A. Friedmann tři roky poté označil kosmologickou konstantu za počtářskou chybu, což Einstein uznal a po letech komentoval jako "největší omyl mého života". Astronom Willem de Sitter z obecné teorie relativity odvodil nutnost rozpínání vesmíru, přičemž toto bylo také v roce 1929 prvně pozorováno Edwinem Hubblem.

Teorie relativity se postupem času stala jedním z nejpevnějších pilířů našeho poznání a je i důležitou částí evidenční podpory naší premisy, že vesmír měl počátek.

Rozpínání vesmíru

Jak již bylo zmíněno, v roce 1929 vypozoroval Edwin Hubble, že světlo emitované vzdálenými galaxiemi je při spektrální analýze posunuto směrem k dlouhovlnému konci spektra, jinak řečeno "červená". Tato skutečnost indikuje, že se světelný zdroj od pozorovatele vzdaluje. Později také objevil, že tento rudý posuv spektrálních čar je tím větší, čím větší je vzdálenost pozorovaného objektu od Země a že i galaxie vzájemně se od sebe vzdalují rychlostí tím větší, čím jsou od sebe vzdálenější (Hubbleův zákon). To co Hubble objevil, fantastickým způsobem potvrzovalo expanzi vesmíru, která je jednou z implikací Einsteinovy obecné teorie relativity. Při rozpínání vesmíru (nerozpíná se do prostoru, rozpíná se samotný prostor stejně jako v případě nafukovaného balonku pomalovaného tečkami, které představují galaxie apod.) se neustále snižuje hustota vesmíru. Toto zjištění má nicméně pro naši argumentaci zde zásadní důležitost. Když totiž tento průběh rozpínání pomyslně zastavíme a začneme v mysli přehrávat zpět jako film na videu, uvidíme, jak se vesmír naopak smršťuje a narůstá jeho hustota. Nakonec se dostaneme do bodu nekonečné hustoty. Tento bod si nelze představovat jako pinpongový míček a dokonce ani jako zrnko máku. Výchozí bod není nic jiného než....naprosté NIC. Tento stav ve kterém neexistuje žádný čas, prostor, hmota či energie se nazývá singularita. Fyzici John Barrow a Frank Tipler vysvětlují.„V této singularitě se zrodil prostor a čas, doslova nic před ní neexistovalo a pakliže z ní tedy vesmír vznikl, máme tu skutečné stvoření ex nihilo (z ničeho)". (13) Podobně hovoří tým autorů v článku otisklém v Scientific American: "Vesmír vznikl ze stavu nekonečné hustoty...Při této události povstal prostor a čas, stejně jako veškerá hmota vesmíru.."(14)

Pro člověka jehož jediným zdrojem poznání by byla výhradně vědecká metoda, je situace ve které jsme se ocitli velmi nepříjemná. Máme tu událost (singularitu), kterou nemůžeme jakkoliv odkrýt a zároveň událost, jejíž povaha je nutně metafyzická (mimo dosah fyziky nebo nad ní.). Vesmír již nyní nemůžeme vysvětlovat v relacích fyzikálních zákonů, jelikož ani ty nemohly v absenci veškerého "nábytku které tvoří vesmír" existovat. (neměly by co popisovat)

Skvěle onu poněkud prekérní situaci popisuje zakladatel NASA Goddard Institute for Space Studies Robert Jastrow když píše,"Pro vědce který žil celý život ve víře v moc rozumu celý příběh končí jako špatný sen. Zdolával hory nevědomosti a teď se chystá pokořit ten nejvyšší vrcholek. Jak se tak ale drápe přes poslední výčnělek skály, zdraví ho skupina teologů, kteří tam na vrcholu seděli po staletí." (15)

I rozpínání vesmíru tedy jednoznačně potvrzuje druhou premisu našeho hlavního argumentu - vesmír měl počátek.

Reliktní záření a jeho fluktuace

V roce 1948 předpověděli Ralph Alpher a Robert Herman, že pakliže je kosmologická teorie "Big Bangu" pravdivá, mělo by existovat elektromagnetické záření z doby krátce po velkém třesku. Na potvrzení této hypotézy se nicméně muselo čekat až do roku 1965 kdy radioastronomové Arno Penzias a Robert Wilson víceméně náhodou objevili, že záření o teplotě -270 °C skutečně existuje, přičemž přichází rovnoměrně ze všech směrů. Teorie velkého třesku tak byla znovu velmi silně potvrzená. Robert Jastrow o tom píše,: "....záření které objevili Penzias a Wilson má přesně tu vlnovou délku, jakou bychom očekávali od světla a tepla vytvořeném při obrovské explozi.....v současnosti nemá teorie velkého třesku žádného konkurenta." (16)

V souvislosti s reliktním zářením byla učiněna ještě jedna předpověď. Pakliže je pravda, že vesmír vzniknul způsobem jaký popisuje teorie velkého třesku, měli bychom být i přes homogenitu teploty reliktního záření schopni rozeznat určité teplotní fluktuace, které by v dávné minulosti umožnily hmotě shluknout se do zárodků galaxií. Za úcelem realizace potřebných měření byla v roce 1989 vypuštěna americká umělá družice COBE

Astronom Jiří Grygar o výsledku její mise píše,: "Družice COBE přesně splnila očekávání teoretiků, když se při analýze mnoha set miliónů měření po celé obloze ukázalo, že opravdu dochází k mikrokelvinovým fluktuacím reliktního záření. Fluktuace prokazují, že již ve zlomcích první sekundy po velkém třesku byly do vesmíru "zabudovány" drobné nehomogenity, jež pak zásluhou rozpínání vesmíru vyrostly do rozměrů zárodků shluků galaxií - odtud pochází i dnešní rozložení hmoty ve vesmíru" (17)

Výsledky měření které opět prokázaly platnost Big Bang kosmologie (tudíž i naší druhé premisy o tom, že vesmír měl počátek) byly přijaty s obrovským nadšením. (Cambridgský astronom Stephen Hawking věc popsal jako, "nejdůležitější objev tohoto století a možná všech dob" (18). ) Výsledky kromě dalšího přesvědčivého dokladu teorie Big Bang ukázaly neobyčejně jemné vyladění exploze i rozpínání vesmíru tak, že se vytvořilo jenom takové množství hmoty které bylo nutné k zformování galaxií, zároveň však ale pouze tolika, aby se vesmír s "velkým křupnutím" (Big Crunch) nezhroutil gravitací zpět do sebe.

Zajímavost:

Skutečnost, že vesmír měl počátek, (z tohoto vyplývají metafyzické závěry si ještě ukážeme), je v tuto chvíli velmi málo zpochybňovaný závěr vědy. Níže přikládám vybrané relevantní vyjádření špickových fyziků, kteří se, pokuď vím, ke křesťanství nehlásí.

Vědecké důkazy se kloní na stranu počátku, což těší ty, kdo věří v nadpřirozené stvoření (19).

Steven Weinberg (fyzik)

Počátek vesmíru před nás klade nepřekonatelné těžkosti, pokuď se ovšem na věc nezačneme dívat jako na nadpřirozenou událost (20).

Arthur Eddington (fyzik)

To že existují to co bychom nazvali nadpřirozené síly, je již nyní myslím vědecky dokázaná skutečnost. (mluví o implikacích počátku vesmíru s časem) (21).

Robert Jastrow (fyzik)

Nejjednoduší způsob jak sladit pozorování s nejmenším počtem parametrů je ten v rámci kterého byl vesmír stvořen v okamžiku z ničeho, přičemž pokračuje ve svém rozpínání.Ta nejlepší data které máme k dispozici (týkající se teorie velkého třesku) jsou přesně to co bych očekával, pakliže bych neměl nic než pět knih Mojžíšových, Žalmy a Bibli jako celek. (22).

Arno Penzias (fyzik, Nobelova cena)

Nepochybně existuje paralela mezi událostí velkého třesku a křesťanskou představou stvoření světa z ničeho. (23)

Robert Wilson (fyzik, Nobelova cena)

Proč vesmír započal zrovna takto, to je těžké vysvětlit jinak než Bohem, který chtěl vytvořit právě takové bytosti jako nás. (24)

Stephen Hawking (fyzik)

Vesmír měl počátek - filozofie, matematika

Nemožnost aktuálního nekonečna (tj. věčného vesmíru)

Co je aktuální nekonečno, proč píši, že nemůže existovat a jak se to vztahuje k našemu tématu zda měl vesmír počátek? Pro pochopení bude nutné rozlišit mezi aktuálním a potenicálním nekonečnem. Nejdříve ale uvedu argument, který na základě odmítnutí možnosti existence aktuálního nekonečna svědčí pro představu, že vesmír musel mít počátek.

Tento argument zní:

1. aktuálně nekonečné množství věcí nemůže existovat

2. řada (která nemá začátek) událostí v čase v sobě zahrnuje aktuálně nekonečné množství věcí

3. proto řada (která nemá začátek) událostí v čase nemůže existovat

Potenicální nekonečno

V této části obhajuji názor, že potenciální nekonečno na rozdíl od nekonečna aktuálního existuje. Potenciální nekonečno je v podstatě konečná série (nebo řada) členů, která může vždy zvýšit počet těchto členů postupným přidáváním. Tato řada má potenciál stát se nekonečnou, vždy však k ní může nějaký člen být přidán a tak nekonečna nikdy nedosáhne. Jakkoliv se to zdá nesmyslné zmiňovat (viz odstavec Aktuální nekonečno), nikdy se zde nestane to, že by počet členů určité podmnožiny naší potenciálně nekonečné řady měl stejný počet členů jako řada samotná.

Aktuální nekonečno

Pakliže někdo věří tomu, že vesmír neměl počátek, říká tím jinými slovy to, že v historii vesmíru uběhlo nekonečně mnoho událostí. Kdybychom na tyto události nahlíželi jako na celek v jediném náhladu, dostaneme množinu, která má nekonečné množství členů. Taková představa se nazývá aktuálním nekonečnem. Daná množina je aktuálně nekonečná v tom případě, kdy může být plně spárována člen ke členu s určitou svojí podmnožinou. Jinými slovy je například aktuálně nekonečná ve chvíli, kdy můžeme ke každému jejímu členu (např. všechna přirozená čísla..1,2,3,4 atd) přiřadit stejné množství členů ze své podmnožiny (např. všechna sudá čísla..2,4,6,8 atd). Nepřipadá vám to zvláštní? Přirozených čísel (naše první nekonečná množina) by přece intuitivně mělo být dvakrát více, než sudých čísel, které jsou součástí první množiny. Podle tak zvané teorie nekonečných množin se kterou přišel matematik George Cantor (devatenácté století) a zlegitimizoval tak koncept aktuálního nekonečna tomu však tak není. Aktuální nekonečno prý existuje, jakkoliv se nám to nemusí zdát. Je to ale opravdu tak? Podívejme se na věc na příkladu, který použil již učený mnich Bonaventura ve třináctém století. Každý rok oběhne slunce kolem země jednou a měsíc dvanáctkrát (ano, bylo to před Koperníkem, na síle Bonaventurova argumentu se však nic nemění). Ať už se pomyslně přesuneme dvacet nebo tisíc let do minulosti, vždy bude počet měsíčních oběhnutí země dvanáctkrát větší než počet oběhnutí země sluncem. Až potud vše v pořádku. Teď si ale představme vesmír bez počátku, jinými slovy tedy aktuálně nekonečnou sérii událostí. Pakliže docházelo k zmíněnému obíhání "nekonečně dlouho" dojdeme k obrovskému paradoxu. Nyní je počet oběhnutí obou těles kolem země identický! Zdá se to absurdní? Jistě - nechali jsme do našeho uvažování vstoupit kategorii aktuálního nekonečna.

Jak je možné, že je něco na první pohled tak nesmyslné, podpořené etablovanou matematickou teorií? Částečnou odpověď může dát Michael Guillen když říká, "Myšlenky v matematice se velice často rodí v hravých, představivostí obdařených, myslích, jejichž prvním zájmem je být logický a nikoliv realistický. "(25) Po pádu paradigmatu eukleidovské geometrie již není možné přejít od matematiky přímo k realitě, bez další evidence. Filozof Hans Reichenbach to popisuje následovně, "Matematik poznal, že může dokázat pouze soustavu matematických závěrů, soustavu vztahů "jestliže-pak", vedoucích od axiomů k jejím poučkám. Již se necítil oprávněn prohlašovat axiomy za pravdivé." (26) V dnešní době existují minimálně tři vzájemně si odporující pohledy na to, jak chápat matematiku, přičemž pouze v rámci jednoho z nich je přítomnost matematické koncepce aktuálního nekonečna důvodem pro předpoklad, že skutečně existuje i ve skutečnosti. Jedná se o tzv. realistickou nebo platonskou školu, která hlásá názor, že matematické entity skutečně existují, tj. matematika má přímé ontologické (vztahující se k bytí) implikace. Další dva přístupy jsou intuivistický (popírají existenci aktuálního nekonečna, matematické objekty existují pouze tehdy když můžou být zkonstruovány v mysli) a formalistický (matematika je vnitřně konzistentní formální jazyk, abstraktní entity stejně jako čísla sami o sobě neexistují). (27) Zakladatel formalismu, velký německý matematik David Hilbert proti reálné existenci aktuálního nekonečna silně brojil. Známý je jeho myšlenkový experiment, jemuž se přezdívá "Hilbertův hotel". V tomto imaginárním hotelu který sestává z nekonečného množství pokojů dochází při aplikaci představy aktuálního nekonečna k celé řadě paradoxů. I když jsou například všechny pokoje obsazené, je po příchodu noclehu chtivého turisty možné přesunutím hosta z prvního pokoje do pokoje druhého, druhého do třetího apod., dosáhnout možnosti ubytovat nově příchozího hosta do nyní vyklizeného prvního pokoje a to i přesto, že před příchodem našeho turisty, byl celý nekonečný hotel plně obsazený! David Hilbert o těchto absurditách píše: " Nekonečno nikde reálně nenajdeme. Neexistuje v přírodě a nezajišťuje ani legitimní základ pro racioální myšlení...Úloha, která aktuálnímu nekonečnu zbývá, je pouze úlohou myšlenky." (28)

Vidíme tedy nyní, že aktuální nekonečno, se kterým bychom v případě naší chuti obhajovat tezi o nekonečném vesmíru museli počítat, nemůže v reálném světě existovat. Vesmír tedy nemůže být věčný.

Nemožnost zformování aktuálního nekonečna postupným přidáváním členů

Výše jsme si ukázali, jak je představa konceptu aktuálního nekonečna absurdní a nekoherentní a jako taková může existovat pouze v abstraktním světě matematiky. Chci zde nabídnout ještě jeden pohled, který s aktuálním nekonečnem souvisí. Podíváme-li se na průběh života našeho vesmíru, konstatujeme, že sestává z řady událostí odehrávajících se v čase. Tyto události tvoří celek (tento okamžik), který je formován postupným přidáváním jednoho členu (události) za druhým. Pokusím se ukázat, že právě toto formování celku metodou postupného přidávání členů nemůže utvořit aktuální nekonečno, což znemožňuje představu věčného vesmíru.

Představme si, že chcete počítat do nekonečna. Nikdy se vám to nepovede - vždy totiž bude možné přidat další číslo a aktuálního nekonečna tak nedosáhnete. Uvědomme si ale znovu, že je-li vesmír věčný, právě tento druh nekonečna musí existovat. Někdo možná namítne, že v případě věčného vesmíru nezačínáme počítat v žádném určitém bodě. Nekonečného celku zde údajne dosáhneme tak, že bez započnutí počítání skončíme v bodě, kdy jsme postupným přidáváním události za událostí od věčnosti aktuálního nekonečna dosáhli. I zde je ale věc beznadějná. Aby se udála věc X, musí jí předcházet věc Y. Věc či událost Y se ale nestane, pakliže jí nebude předcházet věc Z. Vidíte? Žádná z věcí se nestane, pakliže jí nebude předcházet nějaká předešlá událost, která ale bohužel sama nezávisí na sobě samé, ale na něčem co i jí předchází. Do nekonečna ale takto jít nemůžeme, někde jsme museli začít, od něčeho jsme se museli odrazit. Podobně jako nelze vyskočit z bezedné díry, není ani možné počítat zpět do věčnosti. Filozof Wiliam Lane Craig ve své knize Reasonable Faith pro ilustraci uvádí výborný příklad. (29) Představuje si, že potká člověka, který o sobě tvrdí to, že počítá od věčnosti a právě teď končí.......-5, -4, -3, - 2, -1, 0. Může se jej zeptat jak to, že neskončil už včera nebo třeba před tisíci lety? Nekonečný čas musel přece dávno uplynout a on měl tedy již dávno skončit. Ve skutečnosti neexistuje žádný bod v nekonečné minulosti do kterého bychom se mohli předsunout a vidět, jak náš počtář s počítáním končí. Vždy by měl mít při realitě věčného vesmíru již vše dávno spočteno. Pakliže jej ale v jakémkoliv bodě v minulosti nenalezneme počítat, dostáváme se do přímé kontradikce s hypotézou, že počítal od věčnosti. Vidíme tedy, že je nemožné zformovat aktuální nekonečno postupným přičítáním a to ať už uvažujeme situaci, kdy počítat vůbec nezačneme a nebo ve snaze dobrat se nekonečna počítat začneme. Jelikož je aktuální nekonečno, jehož neexistenci jsme si tu opakovaně demonstrovali, nezbytnou součástí představy o věčném vesmíru, tento tedy nemůže existovat. Znovu si tedy potvrzujeme platnost naší druhé premisu týkající se začátku vesmíru. Věda i filozofie shodně prohlašují, že vesmír měl počátek.

Závěr - Vesmír má příčinu

V uplynulých odstavcích jsem se snažil demonstrovat, že dvě "nosné zdi" (vše co má počátek, má i příčinu + vesmír měl počátek) na kterých jako střecha sedí tento můj závěr o nutnosti příčiny vesmíru, jsou natolik pevné, že metaforickou "střechu" bezpečně unesou. Platí-li obě premisy, není možné dojít k jinému závěru. Proč by ale tato příčina měla být Bůh? Proč zrovna Bůh Bible a ne jakýkoliv jiný? Jsou i jiné možnosti?

Charakter první příčiny vesmíru

Vidíme nyní, že vesmír není věčný, ale začal existovat před konkrétním časovým úsekem v minulosti. Pakliže není věčný tento náš vesmír, pak ale musí být věčné něco nebo někdo jiný mimo tento náš vesmír. Kdyby totiž kdykoliv před počátkem existence tohoto našeho vesmíru neexistovalo ani nic jiného, nemohlo by toto NIC zapříčinit vznik tohoto našeho vesmíru.

Někdo se možná zeptá, "nemohl se vesmír zapříčinit sám?" Určitě ne. Není těžké si uvědomit, že k tomu aby mohl být vesmír sám sobě příčinou, musel by již existovat.

Dobrá tedy. Jaká mohla být ona první příčina vesmíru? Možná vás to překvapí, ale ani zde se pro odpověď zatím nemusíme uchylovat k náboženským textům.

První příčina vesmíru musí:

Věčně existovat sama o sobě nezávisle na čemkoliv jiném. Logicky nemůže odvozovat svoji existenci od čehokoliv jiného, protože to by znamenalo tzv. nekonečný regres, tj. nekonečný řetězec druhotných příčin z nichž žádná vlastně není příčinou ale pouhým úcinkem, což je nemožné. Vždy je tak nezbytné dojít k tzv. první nezapříčiněné příčině.

Být mimo čas a prostor. Viděli jsme, že čas i prostor v konkrétním okamžiku v minulosti vznikl. Příčina času a prostoru tedy musí být vně času a mimo náš fyzický prostor.

Být nehmotný. Viděli jsme, že hmota vznikla podobně jako čas i prostor v konkrétním okamžiku v minulosti. Příčina hmoty tedy logicky zároveň nemůže být hmotná, nýbrž imateriální.

Být nepředstavitelně mocná a inteligentní. Bavíme se zde o stvoření z ničeho, přičemž vesmír (včetně života na naší zemi) vykazuje znaky nesmírné složitosti.

Být osobní. První příčina musí být osobní, protože jenom osoba má možnost učinit volbu přeměnit stav nicoty, který existoval před stvořením do stavu v jakém nacházíme náš vesmír. Pakliže by věčná příčina vesmíru byla neosobní, musel by být samotný vesmír logicky také věčný, což prokazatelně není. (Příklad: příčina zamrzlé vody je teplota pod bodem mrazu. Pakliže by mrzlo od věčnosti, veškerá voda by byla věčně zamrzlá.)

Výše zmíněné atributy jsou přesně těmi, které jsou tradičně připisovány Bohu tří velkých monoteistických náboženství.

Jiří Lem.

 

Podobné články:

Teleologický argument pro existenci Boha

Morální argument pro existenci Boha

Zlo jako argument pro existenci Boha

 

Poznámky

1. Francis Bacon, The New Organon

2. Dr. Justin Barrett - Oxford, Daily Telegraph, 29 listopad 2009

3. The Letters of David Hume, Oxford, Clarendon, 1932

4. J.L.Mackie, Times Literary Supplement, 5 únor 1982

5. Hugh Ross, The Fingerprint of God, 1989

6. Bernulf Kanitscheider, "Does Physical Cosmology Transcend the Limits of Naturalistic Reasoning" v "Studies on Mario Bunge´s Treatise" (Amsterdam:Rodopi, 1990)

7. Daniel Dennett, Breaking the Spell: Religion as a Natural Phenomenon (New York: Viking 2006)

8. Hugh Ross, Creator and Cosmos

9. Quentin Smith, The Metaphilosophy of Naturalism, Philo 4\2 (2001)

10. Citováno v: Paul Davies, The Cosmic Blueprint, 1988

11. Paul Davies, God and the New Physics

12. Hugh Ross, Creator and Cosmos

13. John Barrow and Frank Tipler, The Anthropic Cosmological Principle (Oxford, Clarendon, 1986)

14. Gott III, Gun, Shramm, Tinsley, "Will the Universe Expand Forever?", Scientific American, March 1976

15. Robert Jastrow, God and the Astronomers

16. Robert Jastrow, God and the Astronomers

17. Jiří Grygar, Věda a víra

18. Fred Heeren, Show me God

19. Steven Weinberg, Tváří v tvář, 2004

20. Arthur Eddington, The Expanding Universe, 1933

21. Citováno v Fred Heeren, Show me God

22. Citováno v Fred Heeren, Show me God a New York Times, 12.3.1978

23. Citováno v Fred Heeren, Show me God

24. Stephen Hawking, Stručná historie času

25. Michael Guillen, Bridges to Infinity

26. Hans Reichenbach, The Rise of Scientific Philosophy

27. J.P.Moreland, Scaling of Secular City

28. David Hilbert, On the Infinity (Philosophy of Mathematics)

29. W.L.Craig, Reasonable Faith, 2008

Vyhledej

Seznam článků v této sekci

Problémy se sčítáním lidu a přepracovaným Quiriniem


Náboženství v rozporu s vědeckým pokrokem?


Ateisté? Mají pouze o jednoho boha méně, než křesťané


Lékařská věda k nezvyklým projevům Ježíšova organismu v jeho posledních dnech


Byl Hitler křesťanem?


Jak můžeme věřit evangelijním vyprávěním, když v nich chybí důležité detaily


Starozákonní Bůh kamenem úrazu? Jak naložit s výboji Izraelců v Kenaanu?


Bojíme se hovorů o evoluci? Je to nutné?


Záleží na tom zda byl Ježíš vzkříšen? A lze vůbec chtít něco takového dokázat?


Existoval vůbec v prvním století Nazaret?


Jestliže Bůh existuje, proč jej není vidět? Jak moc rozumné vůbec je věřit něčemu, co nelze spatřit?


Vylučuje mozek myšlenky tak jako ledviny vylučují moč? Proč uvažovat o duši


Proč nemáme pro existenci Boha více důkazů


Bible plná chyb, aneb mnoho povyku pro nic


Vyjímečné tvrzení pouze s vyjímečně přesvědčivými důkazy


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš a Plinius


Co dokazuje mučednická smrt Kristových učedníků?


Spolehlivost biblických textů


Steve Jobs neexistoval. Vymysleli si jej lidé, kteří nevěděli jak funguje Apple iPod


Tma v pravé poledne při ukřižování Ježíše Krista. Mýtus nebo historická realita?


O mlčícím kocourkovi Mikešovi aneb nepřeklenutelné rozdíly mezi člověkem a zvířaty a co z toho také vyplývá


Vedou všechna náboženství k Bohu? Podobenství o slonovi a několika slepcích


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš a Suetonius


Bůh? A proč ne rovnou vodník Česílko nebo Santa Klaus?


Genesis a hliněné desky z Ebly


Ateismus – víra mužů bez funkčních a milujících otců


Je Bůh arogantní egoista?


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš a Tacitus


A kdo teda stvořil Boha? (když jste tak chytrej)


Morální argument pro existenci Boha


Hledání betlémské hvězdy


Víra na způsob vanilkové zmrzliny


Ježíš nikdy netvrdil že je Bůh. Toho z něj udělali až jeho učedníci.


Ježíš nebo Ceasar? Verdikt literárních pramenů


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš u Flavia


Proč věřit pravdivosti zpráv o Ježíšově vzkříšení? Žena jako klíčový svědek


Jak na zlo ve světě a proč se vám to nemusí líbit


Dá se věřit Janovi? O spolehlivosti čtvrtého evangelia


Zlo jako argument pro Boží existenci?


Ztracené knihy Bible?


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš v židovském Talmudu


Spolehlivost textů Nového Zákona ve světle hry na tichou poštu


Jsou všechna náboženství v podstatě stejná?


Takoví normální zabijáci - křesťanství, ateismus a hromada mrtvol


Kosmologický argument pro existenci Boha


Křesťanství a údajný vliv na něj ze strany mysterijních náboženství


Náboženství vzniklo jako projekce našich tužeb


Bibli sepsali lidé - proto jí nemůžeme věřit

Co je apologetika?

Apologetika poskytuje racionální základ pro důvěru v pravdivost křesťanského světonázoru a odpovídá na námitky vznesené proti legitimitě takové důvěry.