Vytisknout
Nadřazená kategorie: Články
Kategorie: Apologetika

pen_to_paper_by_amiedenfanceJanovo evangelium bylo kvůli svému jasnému poselství o Kristově božství trnem v oku skeptikům, kterým se hodil pravděpodobný předpoklad jeho pozdějšího sepsání k postulování závěrů o jeho možné nespolehlivosti. Dnes již k myšlenkám o výrazně pozdější dataci spisu není důvod.

 

 

Co se týče externích důkazů pro závěr, že autorem je apoštol Jan v prvním století, máme kromě svědectví raných církevních otců (Ignatius již v roce 110 po Kristu Janovo evangelium zřejmě zná) relativně nově i P52 – tedy známý Rylandův papyrus s částí textu Janova evangelia nalezený v Egyptě a datovaný kolem roku 117. Pro stejný závěr máme i interní důkazy z textu samého, které (1) sestávají:

 

1.) z četných referencí v první osobě (20:2, 21:4)

2.) z důvěrného obeznámení autora s židovskými očistnými zvyky (2:6), pohřebními

     zvyky (19:40), svátky (5:1) a dokonce postoji (7:49)

3.) ze znalosti geografie a topografie země (2:12; 4:11; 5:2; 18:11; 19:17)

 

Jak píše profesor G.E.Ladd, většina odborníků dnes již přijala stanovisko, že evangelium bylo sepsáno očitým svědkem v prvním století (2)

 

Podrobnější analýza

 

Před několika lety si dal novozákonník Craig Blomberg práci s detailní analýzou Janova evangelia a identifikoval následující množinu detailů, které svědčí o historické spolehlivosti tohoto díla. Některé z bodů byly potvrzeny archeologií, jiné spisy dobových autorů, kteří nebyli křesťany. Další jsou pak historicky pravděpodobné proto, že by si je jenom sotva jakýkoliv křesťan vymyslel.

 

Níže je tedy sumář z této analýzy profesora Blomberga:

 

Archeologie potvrzuje užití kamenných nádob na vodu v novozákonní době (2:6)

 

S vědomím raně křesťanské tendence k asketismu by byl zázrak přeměny vody ve víno velice nepravděpodobným výmyslem (2:8)

 

Archeologie potvrzuje správné umístění Jákobovy studně (4:6)

 

Flavius Josephus ve svých Židovských válkách potvrzuje, že v Ježíšových dobách panovalo mezi Židy a Samaritány výrazné nepřátelství (4:9)

 

„Sestoupit, sejít" správně popisuje topografii západní Galileje (z Káně do Kafarnaum cesta významně klesá) (4:46, 49, 51)

 

„Stoupat" správně popisuje průběh cesty do Jeruzaléma (5:1)

 

Archeologie potvrzuje správné umístění a popis pěti sloupořadí u rybníku Bethesda. (5:2) (Výkopové práce mezi roky 1914 a 1938 tento rybník odkryly, přičemž bylo shledáno, že je identický s Janovým popisem. Jelikož daná struktura neexistovala po roce 70 po Kristu, kdy byla zničena Římany, je nepravděpodobné, že by ji kdokoliv jiný než očitý svědek byl schopen popsat v takovém živém detailu. Jan navíc o tomto místě píše, že je „v Jeruzalémě", z čehož vyplývá, že psal před rokem 70 n.l.)

 

Ježíšova věta „Svědčím-li já sám o sobě, není mě svědectví pravé" (5:31), určitě není dílo pozdějšího editora, který by se naopak snažil zdůraznit Ježíšovo božství informací o dostatečnosti jeho svědectví.

 

Situace, kdy se dav chystá Ježíše korunovat, odráží dobře známou nacionalistickou horlivost Izraele prvního století. (6:15)

 

Nenadálé a prudké bouře jsou na Galilejském moři běžné. (6:18)

 

Kristův příkaz jíst jeho tělo a pít jeho krev by si pozdější redaktor nevymyslel (6:53)

 

Podobně i odmítnutí Ježíše ze strany mnoha jeho následovníků by bylo sotva zapsáno, pakliže by se opravdu v přítomnosti pravdomluvného očitého svědka nestalo. (6:66)

 

Dva hlavní názory na Ježíše, totiž, že „je dobrý" a nebo, že „svádí zástup", (7:12) není něco co by si Jan vymyslel – pozdější editor by nejspíš vložil názor, že „Ježíš je Bůh".

 

Obvinění Ježíše z posedlosti by bylo sotva zaznamenáno nějakým pozdějším redaktorem.

 

Použití výrazu „Samařan" k pošpinění Ježíše odpovídá nepřátelství mezi Židy a Samařany. (8:48)

 

Záměr židovských věřících kamenovat Ježíše by byl nepravděpodobnou pozdní smyšlenkou. (8:31, 8:59)

 

Archeologie potvrzuje existenci a polohu rybníku Siloe. (9:7)

 

Vyloučení ze synagogy ze strany farizeů vyvolávalo u Židů oprávněné obavy - všimněte si, že uzdravený muž vyzná svoji víru v Ježíše až poté, co byl ze synagogy vyloučen (9:13-39), tedy ve chvíli, kdy již nemá co ztratit. Situace působí autenticky.

 

Skutečnost, že uzdravený muž nazývá Ježíše prorokem namísto nějakým jiným a vznešenějším titulem svědčí o tom, že se nejedná o přikrášlenou pozdější smyšlenku. (9:17)

 

Během zimního svátku se Ježíš procházel v Šalamounově sloupoví, které bylo jedinou částí chrámu chráněnou před chladným zimním východním větrem. (10:22-23) Toto místo je několikrát zmíněno u Flavia.

 

Vzdálenost patnácti stádií (kolem tří kilometrů) je přesně vzdálenost mezi Betanií a Jerusalémem. (11:18)

 

S vědomím pozdější animosity mezi Židy a křesťany je kladný popis Židů utěšujících Martu a Marii nepravděpodobným výmyslem. (11:19)

 

Užití pláten v případě Lazarova pohřbu odpovídá židovským pohřebním zvykům prvního století. Je nepravděpodobné, že by pozdější editor tento teologicky irelevantní detail zahrnul. (11:44)

 

Přesný popis složení Sanhedrinu (11:47). V Ježíšových časech sestával z velekněží (většinou saduceů) a farizeů.

 

Kaifáš byl toho roku opravdu velekněz. Informaci potvrzuje Flavius Josephus,od kterého se dozvídáme, že úřad zastával mezi roky 18 až 37 n.l.

 

Neznámá maličká vesnička Efraim (11:54) blízko Jeruzaléma je zmíněna Flaviem.

 

Ceremoniální očista byla v rámci příprav na židovské velikonoce běžná. (11:55)

 

Pomazání nohou olejem bylo v židovské kultuře ve směru k zvláště významným hostům praktikováno (12:3). Scéna,ve které Marie otírá Ježíšovy nohy svými vlasy, je jako pozdější smyšlenka dosti nepravděpodobná.

 

Mávání palmovými ratolestmi bylo běžným židovským obyčejem při oslavách vojenských vítězství či vítání vládců. (12:3)

 

Umývání nohou bylo v Palestině prvního století nezbytné kvůli prachu a otevřené obuvi. Ježíž, který se ujímá úkonu a kterým nebyli povinováni ani židovští otroci, je nepravděpodobným výplodem představivosti případného pozdějšího editora. (13:4). Petrovo naléhání, aby mu tedy byla umyta i hlava a ruce je v souladu s jeho impulsivní osobností (je těžké si představit, proč by si tento detail vůbec někdo vymýšlel)

 

Petr žádá Jana, aby Ježíši položil otázku (13:24). Nedává smysl vkládat tento detail ,pakliže se jedná o fikci – Petr se mohl Ježíše zeptat sám.

 

Ježíšovo prohlášení,že „Otec je větší než já" je nepravděpodobným výmyslem (14:28) jestliže, jak tvrdí kritici, se Jan snaží utvářet Ježíšovo božství.

 

Užití vinné révy jako metafory dává dobrý smysl v Jeruzalémě (15:1), kde byly vinice v blízkosti chrámu. Podle Josephuse na sobě měly navíc chrámové brány zobrazení vinné révy.

 

Užití metafory porodu (16:21) je zcela židovské – bylo nalezeno i ve svitcích od Mrtvého moře.

 

Standardní židovský postoj při modlitbě byl s očima pozdvihnutýma „k nebi" (17:1)

 

Ježíšova věta o tom, že slova která dává ostatním, má od Otce (17:7-8) by nebyla vložena, pakliže by se Jan snažil uměle prosadit koncept Ježíšova božství.

 

Ve vztahu k Jidášově zradě Jan neposkytuje informaci o konkrétní starozákonní prorocké pasáži, která tímto dojde naplnění. Pisatel fikce či pozdější křesťanský editor by velmi pravděpodobně identifikoval pasáž, na kterou se Ježíš odvolává. (17:12)

 

Jméno veleknězova sluhy (Malchus), kterému bylo useknuto ucho je nepravděpodobným výmyslem. (18:10)

 

Správná identifikace Kaifášova tchána Annáše, který byl veleknězem mezi roky 6-15 po Kristu (18:13). To, že byl Ježíš před Annáše předveden, je z důvodu rodinných vztahů a přetrvávajícího vlivu bývalého velekněze věrohodné.

 

Janovo tvrzení, že byl veleknězi znám (18:15) se zdá být historické. Vymyslet si takovou věc by jednak nedávalo žádný smysl a navíc by Jana vystavilo diskreditaci ze strany židovských autorit.

 

Annášovo vyslýchání Ježíše stranou jeho učení a učedníků dává historický smysl. Annáš by se jistě obával případných občanských nepokojů a podkopávání židovských náboženských autorit. (18:19)

 

Existují dobré historické důvody důvěřovat Pilátově neochotě k procesu s Ježíšem (18:28). Pilát musel jemně balancovat mezi snahou být za dobře s Židy na jedné a s Římany na druhé straně, přičemž případné občanské nepokoje by jej stály místo. (Židé si to dobře uvědomovali když jej tlačili slovy,: „Propustíš-li ho, nejsi přítel císaře, každý, kdo se vydává za krále, protiví se císaři" Židovský filosof Filón užití této nátlakové taktiky na Piláta potvrzuje. (Gaiovi 38.301-302)

 

Povrch podobný „kamenné dlažbě" (19:13) byl odkryt blízko pevnosti Antonia.

 

Provolávání „Nemáme krále ale císaře" (19:15) by velice pravděpodobně nebylo při vědomí židovské nenávisti k Římanům vymyšleno. Pravděpodobnost dále klesá, jesliže text vznikl po roce 70 po Kristu.

 

O ukřižování Ježíše (19:17-30) hovoří i jiné zdroje než křesťanské. Zmíněno je u Josepha Flavia, Tacita, Luciana, či v židovském Talmudu.

 

Odsouzenci k ukřižování opravdu nesli příčné trámy křížů na popraviště. (19:17)

 

Josephus potvrzuje, že křižování byla popravčí technika užívaná Římany (Židovské války 1.97, 2.305, 7.203).Hřebem probodená hlezenní kost byla navíc v Jeruzalémě v roce 1968 nalezena.

 

Popraviště bylo pravděpodobně mimo Jeruzalém, jak tvrdí Jan (19:17), což by zajistilo, aby nedošlo k znesvěcení posvátného židovské města přítomností mrtvých těl. (Deut. 21:23)

 

Poté,co kopí proniklo Ježíšovým bokem,vyšla dle Jana krev a voda. (19:34) Dnes víme, že oběti ukřižování by v takovém případě mohla z těla vytéci perikardiální a pleurální tekutina. Ta vypadá jako průzračná kapalina podobná vodě a za ní velké množství krve. Jan by sotva mohl o něčem takovém referovat, kdyby nebyl očitým svědkem.

 

Josef z Arimatie (19:38) je jakožto člen Sanhedrinu nepravděpodobným kandidátem na smyšlenou postavu.

 

Josephus Flavius (Starožitnosti 17.199) potvrzuje, že koření (19:39) bylo využíváno ke královským pohřbům. Tento detail ukazuje, že Nikodém neočekával Ježíšovo vzkříšení a demonstruje, že Jan později nevsunul článek pozdější křesťanské víry do textu.

 

Postavy Marie z Magdaly (20:1) by nebylo použito k prvnímu setkání člověka se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Žádná žena by dobově nehrála takto prominentní roli ve vymyšleném příběhu.

 

Situace,kdy Marie nejdříve zamění Ježíše za zahradníka (20:15), není myslitelná v kontextu snahy pozdějšího editora představit maximálně vyvýšeného Krista.

 

Ze stejného důvodu je pravděpodobná autenticita Mariina oslovení Ježíše jakožto „učitele" (20:16)

 

Ježíšovo prohlášení o návratu k „Otci svému i Otci vašemu" (20:17) nezní jako pozdější vsuvka kvůli nejednoznačnosti Ježíšova božského statusu.

 

153 chycených ryb je teologicky irelevantní detail (21:11)

 

Strach učedníků zeptat se Ježíše kým je (21:12), potvrzuje autentičnost situace a demonstruje lidský úžas nad vzkříšeným Kristem a snad i nad určitou zvláštní kvalitou vzkříšeného těla.

 

Kryptické Ježíšovo vyjádření ohledně Petrova osudu je natolik nejasné, že z něj nejdou činit teologické závěry. Proč si je tedy vůbec vymýšlet?

 

 

Ze všeho výše uvedeného mi vyplývá jedno. Není žádný důvod Janovi nevěřit.

 

Jiří Lem.

 

Podobné články:

Bibli sepsali lidé - proto jí nemůžeme věřit

Ztracené knihy Bible?

Spolehlivost textů Nového Zákona ve světle hry na tichou poštu

 

 

 

Poznámky

1. Geisler, Norman L.: Christian Apologetics. Grand Rapids:Baker Book House, 1976

2. George E. Ladd, A Theology of the New Testament

3. Craig Bloomberg, The Historical Reliability of John's Gospel: Issues and Commentary, 2001